Gabriel García Márquez Knihy

Výbor povídek vynikajícího kolumbijského autora. Doslov napsal František Vrhel.

Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.... celý text

Blanka Stárková charakterizuje v doslovu povídkovou sbírku následovně: Co tyto povídky spojuje, jsou (ty tak těžko postižitelné) kvality Márquezova vypravěčství. Stavba, promyšlený rytmus věty, který nemívá o slabiku méně nebo více, paralelní děje, z nichž jeden záludně probíhá druhému příběhu za zády, návnada vždy a vždy dopředu nastražovaná čtenáři, aby chtěl-musel s autorem běžet dál... A tak se možná příliš nezmýlíme v domněnce, že víc než jeden čtenář bude číst tyto povídky, aniž by potřeboval jejich pointu, jejich rozluštění či hledal jejich přesah, a vstoupí prostě do textu, aby se jím nechal nést, a vždycky znovu z něj vystoupil s touž beznadějnou otázkou: Jak to ten člověk k ďasu dělá?

Málokdo ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez – tehdy nepříliš známý mladý novinář – v komunistickém Československu… Byl původně pozván do Sovětského svazu na Světový festival mládeže, ale podařilo se mu tuhle „cestu na Východ“ rozšířit o návštěvu východního Německa, Polska, Maďarska a ČSSR. Tyto cestopisné eseje, v nichž Márquez vystupuje jako velice přesný a originální pozorovatel, vycházejí česky poprvé.

Žít, abych mohl vyprávět je kompendium klíčového období života kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze a zasvěcený průvodce jeho románovou tvorbou. Tento „román o životě“ odhaluje různé aspekty postav a příběhů, které naplnily jeho světoznámá díla, jako jsou Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery. V bohatě vystavěném vyprávění nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982) se čtenářům otevírá pohled na jeho dětství a léta dospívání, kdy se formoval jeho životní příběh a objevoval talent vášnivého literáta a reportéra. Léta strávená psaním glos a komentářů pro kolumbijské noviny a působením v zahraničních tiskových agenturách se odrážejí v jeho vyprávěních, která se stala základními díly moderní literatury 20. století. Paměti mísí fantazii s realitou a odvíjejí se v kontextu politických událostí v Kolumbii v letech 1927–1957. Začínají vzpomínkami na dětství v rodné Aracatace, nostalgickými vzpomínkami na rodinu a babiččino vyprávění. Vzpomínání končí rokem 1955, kdy vychází román Spadané listí, v němž se objevuje fiktivní městečko Macondo, kde se odehrávají neuvěřitelné příběhy jeho proslulých děl.

Svou Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval García Márquez jako kriminální román v tradičním slova smyslu. O vraždě se totiž dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je nevinnou obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme až otřesně sami sebe, protože i my přihlížíme dennodenně působení zla, a i když s ním sebevíc nesouhlasíme, podléháme strachu, pohodlné lhostejnosti a mravní ochablosti, neděláme nic a stáváme se vinni. 2. vydání.

Soubor sedmi povídek přináší texty ze šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. I zde samozřejmě nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru.

Tentokrát nejde o magický realismus, ale o reálný příběh. Kniha zrcadlí současnou Kolumbii, zemi nevyhlášené občanské války a drogových kartelů, které se snaží vynutit si od vlády, aby je soudy nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Unesly proto několik mediálních osobností. Autor s přesností kronikáře líčí únosy, potupné podmínky, v nichž mafie zajatce držela, smrt jedné rukojmí i jednání v nejvyšších politických kruzích. Zároveň je to příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, manžela jedné unesené, a bosse medelínské narkomafie Escobara. Jsou spolu osudově spjatí: první může dosáhnout osvobození své ženy až poté, co vyřeší situaci druhého. Dostane bosse do zvláštního vězení, kde lze pod ochranou státní moci dál nerušeně obchodovat.

Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky „osamělých lovců“ i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny... Doslov: Hedvika Vydrová

I v tomto díle nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní povídka vypráví o Velké matce, jež byla "jedinou a svrchovanou panovnicí Království macondského" a která určovala chod věcí veřejných i soukromých. S notnou dávkou nadsázky spisovatel líčí, jak na její pohřeb přijel prezident státu i papež, ministři a generálové, ale i královna zelené tykve, moučné juky či královna gujávových plodů. Závěr je mnohem realističtější i relativizující: sotva samotný pohřeb začne a průvod se dá do pohybu, ulice se zaplní smrdutými odpadky a příbuzní se začnou dohadovat o majetek Soubor osmi povídek, datovaných r. 1962, přináší texty známé i povídky publikované česky poprvé. R. 1979 vyšel výbor pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.