Gabriel José García Márquez, ve španělsky mluvících zemích známý také jako Gabo, byl kolumbijský spisovatel, novinář a nositel Nobelovy ceny za literaturu. García Márquez zpopularizoval magický realismus, který integruje magické prvky do realistických situací. Mnoho jeho děl se zabývá individuální izolací i izolací Latinské Ameriky.
Každý rok v srpnu se Ana Magdalena plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou pozvánkou k tomu, aby se na jednu noc v roce stala jiným člověkem. Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dětmi. A přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem. Poslední dílo nalezené v pozůstalosti slavného spisovatele je hymnou života, oslavou radosti navzdory uplývajícímu času a ódou na ženskou touhu.
Málokdo ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez – tehdy nepříliš známý mladý novinář – v komunistickém Československu… Byl původně pozván do Sovětského svazu na Světový festival mládeže, ale podařilo se mu tuhle „cestu na Východ“ rozšířit o návštěvu východního Německa, Polska, Maďarska a ČSSR. Tyto cestopisné eseje, v nichž Márquez vystupuje jako velice přesný a originální pozorovatel, vycházejí česky poprvé.
Povídky ze souboru Oči modrého psa patří k raným Márquezovým dílům. Vznikly v letech 1947 až 1955 a vyšly dokonce až v roce 1974, sedm let po vydání autorova nejslavnějšího románu Sto roků samoty. I proto představují trochu jiného Márqueze, neboť náležejí k žánru fantastické prózy a je v nich patrný silný vliv surrealismu. Ve čtrnácti povídkách se čtenáři přestavuje složitý, mnohovrstevnatý svět, v němž sen koexistuje se skutečností, život se smrtí, přítomnost s minulostí, šílenství s racionalitou. Svazek vychází česky poprvé.
Soubor sedmi povídek přináší texty ze šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. I zde samozřejmě nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru.
I v tomto díle nacházíme reálné i fantastické Macondo, jemuž García Márquez zaručil nesmrtelnost románem Sto roků samoty, a řadu známých motivů, které v toku vyprávění nabývají nejrůznějších podob, avšak vždy nesou pečeť autorova mistrovství a humoru. Titulní povídka vypráví o Velké matce, jež byla "jedinou a svrchovanou panovnicí Království macondského" a která určovala chod věcí veřejných i soukromých. S notnou dávkou nadsázky spisovatel líčí, jak na její pohřeb přijel prezident státu i papež, ministři a generálové, ale i královna zelené tykve, moučné juky či královna gujávových plodů. Závěr je mnohem realističtější i relativizující: sotva samotný pohřeb začne a průvod se dá do pohybu, ulice se zaplní smrdutými odpadky a příbuzní se začnou dohadovat o majetek Soubor osmi povídek, datovaných r. 1962, přináší texty známé i povídky publikované česky poprvé. R. 1979 vyšel výbor pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Současné vydání představuje autorovu tvorbu v původním rozsahu.
Tentokrát nejde o magický realismus, ale o reálný příběh. Kniha zrcadlí současnou Kolumbii, zemi nevyhlášené občanské války a drogových kartelů, které se snaží vynutit si od vlády, aby je soudy nevydaly do USA, kde jim hrozí nejpřísnější tresty. Unesly proto několik mediálních osobností. Autor s přesností kronikáře líčí únosy, potupné podmínky, v nichž mafie zajatce držela, smrt jedné rukojmí i jednání v nejvyšších politických kruzích. Zároveň je to příběh dvou silných protihráčů, doktora Villamizara, manžela jedné unesené, a bosse medelínské narkomafie Escobara. Jsou spolu osudově spjatí: první může dosáhnout osvobození své ženy až poté, co vyřeší situaci druhého. Dostane bosse do zvláštního vězení, kde lze pod ochranou státní moci dál nerušeně obchodovat.
Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost – kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži. Jako „uruguayský obchodník“ přiletěl do země a navázal kontakt se třemi evropskými filmařskými týmy, které měly oficiálně točit mj. o seismické činnosti. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé...
Zlá hodina (1962) vznikla jako pokusné dílo, jímž se budoucí nositel Nobelovy ceny připravoval na slavný román Sto roků samoty. Téma je prosté: na vsi se v noci objevují na domovních dveřích hanopisy prozrazující tajemství těch, kdo tam žijí. Jde o pomluvy, avšak potvrzení jedné z nich přinese první oběť... Příběh jako jiná Márquezova díla sleduje i politickou rovinu, i když jen v náznacích. Zlá hodina je dílko střídmé, s filozoficko-morálním základem, kdy zdánlivě nedůležité letáky naruší poklidnou atmosféru kolumbijského venkova - prostředí jako stvořené pro mistrné vykreslení různých typů postav. Zlá hodina sice nepatří mezi nejznámější autorova díla, své čtenáře si mezi vyznavači magického realismu určitě najde. Čeština je dvacátým jazykem, v němž dílo vychází.... celý text
Márquezův první román, který nakladatel nechtěl zpočátku ani vydat. Děj, vymezený lety 1903–1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn.... celý text
Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.
