Julius Evola Knihy

Tantra nemůže být záminkou pro radovánky. Jejím cílem není – jak se obvykle tvrdí – prožít „opravdovou slast“. Tantrické „překonání předsudků“ nesmí vést k požitkářství a ani uctívání ženského principu není cílem, ale jen nástrojem tantry. To i mnohem víc alespoň tvrdí tato kniha, která se ostře vymezuje proti konzumnímu duchovnu. Naopak, říká, cílem tantry je překonat lidská omezení, zapálit se vnitřním plamenem a zakusit stav božství a nesmrtelnosti. 2. vydání - byl doplněn rejstřík.

Autor v tomto díle načrtává v jedenácti krátkých kapitolách ideje, jež mají být bráněny na duchovní a politické rovině lidmi, kteří se po roce 1945 nechtějí spokojit s kolapsem dřívějších tradičních struktur a rozvojem moderní konzumní společnosti. Směrnice vyšly prvně roku 1950, druhé přepracované a autorizované vydání, z něhož český překlad pochází, roku 1971. Doposud se dočkaly překladu do nejméně devíti evropských jazyků a různé skupiny vyhotovily několik desítek neautorizovaných vydání. Podle nás mohou Směrnice posloužit jako zrcadlo všem organizovaným i individuálním protimoderním snahám v českých zemích: na personální či organizační otázky tu prismatem, jaký představuje tato kniha, doposud nikdo vážněji nenahlížel. I v jiných otázkách však Směrnice mohou posloužit jako inspirace či podnět k zamyšlení. V našem překladu jsme důsledně dbali o zachování čtivosti a nekompromisní údernosti autorova stylu. Cíleně jsme se tím snažili vyvarovat námitkám (dle nás oprávněným), které padaly na hlavu překladu knihy Jezdit na tygru. Zdroj: hrdost.net

Kromě výkladu historie, stylu, doktríny a víry legionářského hnutí, obsahuje rozhovor, který prof. Mutti vedl s vdovou po Codreanovi krátce před jejím úmrtím, vyznání se k legionářské víře od religionisty Eliada a Evolovu rozpravu s Codreanem z března 1938. Především však rozsáhlé ukázky z původních Kapitánových (= Codreanu) knižních prací Pentru legionari (Mým legionářům) a Cãrticica sefului de cuib (Příručka pro hnízda).

Málokterý filosof 20. stol. budí tolik nadšeného obdivu i zlostného zatracování jako Julius Evola . Tvrdá kritika mu dodnes vytýká především jeho fašistickou minulost a to, že se jeho poválečné dílo, odmítající současnou kulturu Západu jako úpadkový produkt liberalismu, ekonomismu a konzumního způsobu života stalo biblí pravicového terorismu. Tato publikace předkládá nejprve vědecko-empirické poznatky o dané látce, poté se autor věnuje problematice kulturně srovnávací a náboženské problematice lidské sexuality a dospívá až k jejímu transcendentnímu jádru, vyjádřenému znakem posvátnosti a iniciační funkcí. Proti pandemii fyzického sexu na Západě a konzumnímu hédonismu staví téma sakrální stránky lidského sexu. Evola ve své knize ukazuje skutečnou metafyzickou podstatu sexu a současně ztrátu jeho plnosti v bídě sexuálního života Západu. Je to velká a hluboká konfrontace sexu jako nástroje prchavé rozkoše a sexu jako posvátného fenoménu, který i jako takový lze prožívat v míře dalece přesahující jeho orgiastický vrchol.

Doktrína probuzení je Evolovo slavné pojednání o nejranějším buddhismu.Proslulý italský znalec náboženství, filosof a esoterik Julius Evola (1898–1974) v knize Doktrína probuzení vyzdvihuje raný buddhismus jakožto duchovní nauku, jež neztrácí čas spekulacemi a obřady a směřuje výhradně k odpoutání a vnitřní nepodmíněnosti. Označuje jej za učení vyhrazené pro elity, přičemž jeho pozdější podobu náboženství přístupného každému považuje za úpadkovou. Tvrdí, že jádro buddhismu je metafyzické a iniciační, takže jakákoli interpretace buddhismu coby pouhého moralismu stojícího na soucitu, humanitarismu a utíkání před životem je veskrze plytká, profánní a povrchní.Evola prohlašuje původní buddhismus za doktrínu, jež plně odpovídá vnitřnímu rozpoložení kasty kšatrijů čili válečníků. Tito válečníci hrdinně neulpívají na ničem z tohoto ani žádného jiného světa, dokonce ani na samotné ideji „odpoutání“. Zabývá se především praktickou stránkou buddhismu, jeho propracovaným systémem askeze a svůj výklad opírá zásadně jenom o nejstarší buddhistické texty. Tvrdí, že techniky oproštění lze snadno oddělit od zbytku Buddhovy nauky, takže jich ve svém každodenním životě mohou využít i nebuddhisté.

Tantra nemůže být záminkou pro radovánky. Jejím cílem není – jak se obvykle tvrdí – prožít „opravdovou slast“. Tantrické „překonání předsudků“ nesmí vést k požitkářství a ani uctívání ženského principu není cílem, ale jen nástrojem tantry. To i mnohem víc alespoň tvrdí tato kniha, která se ostře vymezuje proti konzumnímu duchovnu. Naopak, říká, cílem tantry je překonat lidská omezení, zapálit se vnitřním plamenem a zakusit stav božství a nesmrtelnosti.

Člověk může překonat individuální obmezení a účastnit se na nadpřírodní realitě nejen kontemplací, ale také akcí.

Julius Evola (1898-1974) patří mezi vůdčí esoteriky a antimodernisty 20. století. V posmrtně vydané sbírce esejí s názvem Metafyzika války, z nichž většina byla napsána ve třicátých a čtyřicátých letech, se zabývá válkou, smrtí a vítězstvím z duchovní a heroické perspektivy. Aby prokázal univerzálnost náboženského přístupu válečníků k boji, poukazuje na příklady ze staroseverských, védských, římských, perských, islámských, křižáckých a jiných tradicí, které dosvědčují nadkulturní pojetí války coby možnosti duchovního osvobození a cesty Boží. Válečnictví jakožto stezku činu považuje za stejně hodnotnou a přinášející nemenší duchovní plody jako stezka rozjímání, která je vlastní mystikům, devocionalitě a meditaci. Věnuje pozornost také moderní, masové a technologické válce, jakož i tehdejší militarizaci společnosti a dalším souvisícím otázkám, kde však převážně přebírá hledisko své země a doby, tj. Mussoliniho Itálie. Text Metafyziky války je opatřen poznámkami překladatelů a redakce, jakož i předmluvou stavící tyto eseje jak do kontextu doby a místa jejich vzniku, tak i do celku autorova myslitelského díla a komplexu filosoficko-esoterické školy integrálního tradicionalismu. V předmluvě je učiněn pokus o jasné odlišení prvků dobové ideologie, jimž se Evola ve zde sesbíraných esejích žel nedokázal vyhnout, od přínosného a nadčasového jádra jeho pojetí duchovního rozměru válečné zkušenosti.

Důležité dílo italské sociologické vědy a politologie. Studie se věnuje problémům osobního jednání, stanovisek a forem intelektuálního života, které jedinec řeší v současné epoše, již autor nazval epochou rozkladu. Autor používá orientální metafory jezdit na tygru, aby naznačil cestu, která bude českému čtenáři velmi povědomá: cestu pasivní rezistence, kdy lze někdy dokonce využít negativních prvků společenské reality k podpoře pozitivních hodnot místo toho, abychom podlehli a byli duchovně zničeni.

Vzpoura proti modernímu světu je jedním z opomíjených, ale i velice kontroverzních literárních milníků 20. století. Rozvádí zdrcující kritiku moderního Západu, založeného na konzumu a sekularismu, masové konformitě a průměrnosti, jež staví do kontrastu s aristokratickým heroismem a náboženským rozjímáním. Ideál společnosti vidí v nadčasové Tradici duchovních proudů předmoderního světa, kdy božské a numinózní ještě bylo součástí lidského života. Autorem Vzpoury je italský baron Julius Evola (1898–1974). Krátce a intenzivně koketoval s dadaismem a filosofickým idealismem, aby se následně obrátil k studiu hermetismu a esoterismu. Po obeznámení s dílem Reného Guénona přijal stěžejní ideje jeho integrálního tradicionalismu. Vstoupil do polemik s fašistickým režimem, doufaje, že se mu jej podaří naklonit své vizi. Po válce byl obvinění z obhajoby fašismu zbaven a do konce života se těšil pověsti vůdčího literáta na poli duchovní vědy. Evola v tomto svém opus magnum překonává dobový historicismus a tvrdí, že prostřednictvím profánního Západu dochází k pádu lidstva z bytostí „stvořených na obraz Boží“ na bezduché roboty. Ve svém monumentálním veledíle Vzpoura proti modernímu světu představuje svou vizi metafyziky dějin.