Jan Zábrana

Jan Zábrana (4.7.1931 – 3.9.1984) byl český básník, prozaik, esejista a překladatel z ruštiny a angličtiny. Narodil se v rodině, ve které oba rodiče byli učitelé, politicky činní v národněsocialistické straně. V politických procesech po roce 1948 byli oba odsouzeni k mnoha létům vězení. Jiřina Zábranová napsala knihu vzpomínek Ohlédnutí – vydáno posmrtně 1994.

Narodil se v Herálci roku 1931 a v roce 1940 se s rodinou přestěhoval do Humpolce. Roku 1950 byla odsouzena Zábranova matka. Téhož roku složil maturitu na humpoleckém gymnáziu, ale nebyl vzhledem k politické perzekuci své rodiny přijat na filozofickou fakultu. Do roku 1952 studoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze, téhož roku byl odsouzen také jeho otec. Pak pracoval jako pomocný dělník v Tatrovce Smíchov, Družstvu Smalt v Radotíně, provozovně ve Veletržní ulici. Přesídlil natrvalo do Prahy, kde v letech 1952–54 pracoval jako zámečník a brusič. V té době se seznámil s výtvarníky a literáty mimo oficiální umělecké struktury, např. Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem a dalšími. Celoživotní přátelství navázal s prozaikem a publicistou Josefem Jedličkou a Josefem Škvoreckým.

V roce 1955 byl přijat do Kruhu překladatelů a od té doby pracoval jako překladatel z ruštiny a angličtiny.

V roce 1965 Zábrana vydal svoji první sbírku básní Utkvělé černé ikony. V roce 1969 byla vydána jeho poslední báseň za jeho života. Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat. V následujících letech upadal do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel na rakovinu. Je pohřben v Poděbradech.