Evelyn Underhill

Evelyn Underhillová (6. prosince 1875, Wolverhampton, Anglie – 15. června 1941, Londýn) byla anglická náboženská spisovatelka, autorka knih o mystice a křesťanské spiritualitě.

Základní a střední vzdělání získala doma a na soukromé škole ve Folkestone; vystudovala historii a botaniku na King's College for Women v Londýně, zabývala se také studiem anglického folklóru a uměleckými řemesly. V roce 1907 konvertovala ke křesťanství; atmosféra málo příznivá svobodnému myšlení, která zavládla po odsouzení modernismu papežem Piem X., ji odradila od vstupu do římskokatolické církve a Underhillová se později stala anglikánkou. V roce 1910 se seznámila s baronem von Hügel, jehož názory (zejména přesvědčení o ústřední roli mystiky v náboženství) hluboce ovlivnily její dílo.

Od své konverze se věnovala charitativní činnosti, ale především a ve stále větší míře psaní a přednáškám o mystice a duchovním životě. V roce 1921 jako první žena v historii přednášela o teologii v Oxfordu, roku 1927 se stala členkou King's College v Londýně, roku 1939 obdržela čestný doktorát teologie na univerzitě v Aberdeenu. Byla první ženou, která přednášela o teologii klerikům anglikánské církve a vedla v ní duchovní cvičení.

Za první světové války pracovala jako dobrovolnice ve štábu Královského námořnictva; později se stala pacifistkou a kritizovala britskou účast v druhé světové válce.

V roce 1911 vydala Underhillová své nejznámější dílo, Mystiku (Mysticism. A Study in the Nature and Development of Spiritual Consciousness). V roce 1915 následovala monografie o Janu Ruysbroekovi, holandském mystikovi 14. století (Ruysbroeck), v roce 1936 kniha o podstatě bohoslužby (Worship) a vedle toho řada kratších děl. Underhillová je rovněž autorkou několika sbírek básní (např. Theophanies, 1916) a románů (The Grey World, 1904).

Pětisetstránková Mystika je dnes v oboru studia mystiky takřka klasický text (odvolává se na ni mj. Henri Bergson ve spisu Dva zdroje morálky a náboženství). Do roku 1932 vyšla dvanáctkrát, mírně rozšířené dvanácté vydání se od té doby stále znovu přetiskuje (naposledy 1999; od r. 2005 je úplný text v různých formátech přístupný na internetu). Je založena na studiu velkého množství pramenů – především křesťanských mystiků (Terezie z Avily, Jan od Kříže, Kateřina Sienská, Juliána z Norwiche, Mechtilda z Magdeburku, anonymní spis Oblak nevědění, Pseudo-Dionysios Areopagita, Dante, George Fox a další), mystiků na pomezí křesťanské ortodoxie (Mistr Eckhart, Jakob Böhme, William Blake) a mystiků islámských (al-Ghazzálí, Rúmí a další). Výklad, kterému tento bohatý materiál podrobuje, označuje Underhillová jako „nepokrytě psychologický“; tato psychologie ovšem vychází z takového pojetí světa, kde je člověk schopen bezprostředního kontaktu nejen se smyslovou skutečností, ale i se skutečností transcendentní včetně poslední Skutečnosti – Absolutna. Mystická zkušenost je pro Underhillovou právě bezprostřední setkání s touto poslední Skutečností. Literární nadání, velká schopnost vcítění (a snad i vlastní mystické zkušenosti) umožnily Underhillové podat i obtížné problémy mystiky čtivě, srozumitelně a bez zkreslujícího zjednodušování. Neustále přitom kriticky odděluje jádro mystiky - úsilí o setkání a sjednocení s transcendentním řádem – od kulturně a historicky proměnlivých vnějších rysů.

Podstata mystiky

V první části knihy (Mystický fakt) konfrontuje mystickou zkušenost s různými proudy filosofie, soudobou psychologií, s teologií a magií a podává interpretaci symbolů, které mystikové při popisu své zkušenosti nejčastěji používají. Zde také uvádí pět charakteristických znaků mystiky:

Pravá mystika je aktivní a praktická; znamená určité jednání, nikoli teoretickou spekulaci nebo uznání určité nauky.
Cíle pravé mystiky jsou ryze transcendentní; o kontakt s Absolutnem usiluje jen kvůli Absolutnu samému, ne kvůli výsledkům tohoto setkání. Na rozdíl od magie nebo techniky se tedy „nestará o rozšiřování, zkoumání, nové pořádání nebo zlepšování něčeho ve viditelném vesmíru.“
Pro pravou mystiku není poslední Skutečnost předmětem zkoumání, ale předmětem lásky.
Pravá mystika tíhne k tomu, aby postupně ovládla celý mystikův život, nejen jeho rozum a city.
Pravá mystika nikdy nehledá sama sebe. „Mystik se na svou pouť nevydává proto, že by toužil po štěstí blaženého patření, po extázi sjednocení s absolutnem nebo po jakékoli jiné osobní odměně. ... Jde, protože musí.“

Mystická cesta

Druhá část popisuje vývoj duchovního vědomí, tj. mystickou cestu. Underhillová přejímá tradiční trojité dělení na cestu očišťování (via purgativa), cestu osvícení (via illuminativa) a cestu sjednocení (via unitiva), věnuje však velkou pozornost ještě dalším dvěma stádiím – „mystickému probuzení“ a „temné noci duše“. Výsledné schéma má tedy pět fází:

Mystické probuzení – jím mystická cesta začíná. Zpravidla je to náhlá, jednorázová zkušenost; pole vědomí se přesouvá na vyšší úroveň, poprvé se vynořuje „vášeň pro Absolutno“.
Očišťování – probuzené Já se zbavuje všeho, co není v souladu s poslední Skutečností: iluzí, nedokonalostí, hříchů.
Osvícení – „první mystický život“, vědomý soulad s poslední Skutečností. Mysl se na ni plně soustředí, už ji nerozptylují její averze, úzkosti nebo záliby.
Temná noc duše – nevyhnutelná krize před poslední fází, velký výkyv zpět do temnoty, stav únavy a malátnosti po vytrvalé mystické činnosti. Předchozí schopnosti (kontemplace, vnitřní modlitba) jako by se ztratily. Jestliže se na osvícení mohou podílet i básníci a umělci, zde už jdou dále jen mystici.
Sjednocení – definitivní zformování celé vnitřní struktury člověka v souladu s poslední Skutečností. Mystici je často popisují jako „zbožnění“ (deifikaci) nebo jako „duchovní svatbu“ duše s Bohem.

Mystická cesta se tedy podobá výstupu po spirále, jejíž jedna strana je osvícena a druhá ve stínu: v první, třetí a páté fázi cesty převažují „stavy rozkoše“, v druhé a čtvrté „stavy utrpení“. V rámci tohoto schématu ovšem Underhillová podrobně studuje rozmanité konkrétní podoby mystického života.

V této druhé části knihy také podává výklad v podstatě doprovodného psychologického fenoménu vidění a hlasů; analyzuje rovněž stavy kontemplace, extáze a vytržení.

Dějiny evropské mystiky

Ke dvanáctému vydání Mystiky připsala Underhillová krátký, ale hutný dodatek – Historický přehled evropské mystiky od začátku křesťanské éry do Blakeovy smrti. Vývoj evropské mystiky má podle ní podobu křivky o třech vrcholech. Prvního vrcholu dosahuje ve 3. století (Órigenés, Plótínos, Porfyrios).

Na začátku středověku má evropská mystika dvě hlavní podoby – neoplatónskou (Pseudo-Dionysios Areopagita, Augustinus) a umírněnější benediktinskou; jejich další vývoj však lze sledovat až od 11. století (Anselm z Canterbury, později Bernard z Clairvaux, Hildegarda z Bingenu, Richard od sv. Viktora). Od 12.–13. století vidíme specifické typy mystiky v Německu (Mechtilda z Magdeburku aj.) a v Itálii (František z Assisi, Jacopone da Todi, Anděla z Foligna a další).

Druhý, nejvyšší vrchol křivky – zlatou dobu mystiky – představuje mystika 14. století (Raimundus Lullus, Dante, Mistr Eckhart a jeho žáci, Ryusbroek, Kateřina Sienská, Brigita Švédská a řada anonymních spisů), třetím vrcholem je pak mystika 16. století (Terezie z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly, Růžena Limská, Jakob Böhme).