Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu.
Ve svých baladách napsaných na historické a antické náměty se Schiller zabývá morální problematikou. Opěvuje v nich velké lidské ctnosti, jako je hrdost, odvaha, touha po svobodě, věrnost slovu, láska až za hrob, ale zamýšlí se i nad otázkami viny a trestu, hranicemi lidské odvahy a štěstí, řeší rozpor mezi slepou poslušností k nadřízeným a vůli k obecně prospěšnému činu aj.
Schillerovy balady se vyznačují jasností výrazu, krásou a elegancí stylu a především velikostí myšlenky. Jejich jádrem bývá morální problém.
Ilustrovala Eva Hellerová.
Výbor ze Schillerových estetických prací, ve kterých – ovlivněn Kantovou filozofií – se zabývá úvahami o vztahu umění a svobody individua i národa a zdůrazňuje zušlechťující vliv umění a krásy na cestu člověka ke svobodě a humanitě.
Dvě stati o tragickém umění (O příčině potěšení z tragických předmětů a O tragickém umění) dokládají autorovu tezi o očistné a výchovné roli umělecké tvorby.
Listy o estetické výchově, psané v roce 1793 a publikované o dva roky později, představují jedno z nejvlivnějších Schillerových filozofických děl, které zároveň vyniká literární hodnotou. Schiller rozlišuje mezi přírodním a morálním státem, přičemž se zaměřuje na evoluční přechod od prvního k druhému. Klíčovým prvkem je zprostředkování mezi přírodou a rozumem, což má vést k vytvoření nového charakteru, který spojuje obě sféry. Schiller se odklání od Kantova idealismu a zdůrazňuje, že skutečný pokrok k ideálu dokonalosti vyžaduje smyslové zkušenosti.
Návrh, že stát by měl reflektovat ideální lidství, může vést k nebezpečným ideologiím, včetně osvícené totality. Schiller kritizuje soudobý stát a vidí jeho reformu jako nutnou pro nápravu lidstva, avšak skepticky odhaduje, že změny se mohou projevit až za sto let. V jeho vizi se lidství v Evropě stává terčem pohrdání, zatímco jinde je ctěno. Odpovědí na tuto krizi je výchova k citovému bohatství, což podtrhuje roli umělce jako očistitele společnosti.
Schiller dále rozvíjí svou filozofii, definujíc dva pudy, jejichž rovnováha je klíčová pro kulturu. Hra, jakožto podstata kultury, je prostředkem k dosažení krásy a plného lidství. Krása a hra jsou neoddělitelné a umožňují člověku prožívat svobodu a překonávat nátlak. Estetický stát, jako třetí radostná říše, osvobozuje člověka od všech vztahů, čímž se stává prostorem svobodné hry.
Klasické německé drama o vzpouře jedince, který byl křivě obviněn a rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou.
Klasická romantická tragedie. Vzrušující drama mladého německého autora vypráví příběhy dvou bratří, Karla a Franze Moora, jejich tragický osud , utrpení, které způsobí svému otci i milence jednoho z nich. Ale i morálka a osudy bandy loupežníků, kteří se pohybují v českých lesích, nabízejí mnoho vzrušení, ale i námětů, které vedou k zamyšlení i dnes. Vychází u příležitosti dvoustého výročí úmrtí Friedricha Schillera.
V knize je velice poutavě popsán životní příběh Marie Stuartovny (8. prosince 1542 – 8. února 1587) a dopodrobna zobrazena psychologie jejího jednání. Marie Stuartovna byla dcera skotského krále Jakuba V. z rodu Stuartů a francouzské šlechtičny Marie de Guise. Byla francouzskou (1559–1560) avládnoucí skotskou (1542–1567) královnou. Skotskou královnou se stala už jako šestidenní dítě poté, co její otec zemřel na choleru. Už v prvním roce svého života, 9. září 1543, byla korunována skotskou královnou. Jako šestileté dítě, roku 1548, byla zaslíbena jako budoucí manželka francouzskému dauphinovi Františkovi a téhož roku také do Francie dorazila. Francouzskou královnou se stala jakožto manželka krále Františka II., s nímž jakožto čtrnáctiletým uzavřela 24. dubna 1558 ve věku 15 let plánovaný sňatek. Necelé dva měsíce po tomto sňatku Král Jindřich II. tragicky zemřel a František nastoupil na trůn. V zemi však fakticky vládli strýcové Marie z rodu Guisů. V osmnácti letech ovdověla, opustila svoji milovanou Francii a vrátila se zpět do rodného Skotska. Po smrti Marie I. Tudorovny neuznala za právoplatnou anglickou královnu její nevlastní sestru Alžbětu I., svoji tetu z druhého kolena, a sama se začala titulovat také jako anglická královna, neboť byla pravnučkou krále Jindřicha VII. Tudora. O získání londýnského trůnu se však nikterak nesnažila.
Tragický příběh nerovné lásky šlechtice a měšťanské dívky, která je v rozporu s morálkou knížecího dvora, patří mezi vrcholná díla německé klasické dramatiky.
