Johann Wolfgang von Goethe Knihy

Kniha Goetheho lyrických básní mnohdy s milostnou tématikou a přírodními motivy.

Poutník Marek přichází k tajuplnému klášteru v horách, v němž žije dvanáct mužů, představitelů dvanácti proudů lidstva. Pod vedením třináctého, zvaného Humanus, tady společně pracují pro duchovní vzestup lidstva. Jejich práce se nese ve znamení kříže ovinutého růžemi, ve znamení Krista. V něm se lidstvo může bratrsky sjednotit - takový je Goethův ideál, ideál esoterního křesťana

Obsahuje čtyři kratší dramata -Shakespearův den, Gotz z Berliching, Clavijo a Stella

I pokračování slavné básnické tragédie německého klasika patří k vrcholným odkazům světové literatury a dramatiky. Završuje nejen příběh Fausta a Mefista. Je hlubokou sondou do příběhu lidstva a autorovy filozofické pohledy vybízejí i dnes čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Mimořádné hodnoty tohoto díla neumenšuje fakt, že se s ním návštěvníci divadel nemají celá léta v jeho komplexnosti možnost seznámit. V překladu O. Fischera vychází jako 105. svazek edice D.

V osmé knize autobiografie Báseň i pravda Goethe reflektuje všeobecnou úctu, kterou si Johann Joachim Winckelmann (1717–1768) získal v Německu během Goethova mládí, a šok z jeho předčasné smrti. Winckelmannův kult tedy nevytváří, ale nachází se v intelektuálním prostředí, které je jím již ovlivněno. Jeho mládí se stalo předmětem kultu díky jeho vědeckému významu, který zahrnoval nové „objevení“ antiky: posun od latinského k řeckému starověku a důraz na výtvarná díla. Winckelmann zkoumal antiku „in situ“ a vypracoval první rozvrh vývojových etap antického umění, který platí dodnes. Jeho prvotina Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755) a Dějiny umění starověku (1764) ho etablovaly jako zakladatele klasické archeologie a dějin umění. Winckelmann byl veřejně známou osobností, pro kterou antika nebyla jen vědeckým zájmem, ale celoživotní vášní. Z chudého syna ševce se stal uznávaným učencem v Římě, kde žil antiku a usiloval o krásu. Pro něj byla antika synonymem krásy, což znamenalo hledání a žití krásy ve všem, včetně umění a mezi lidmi. Jeho myšlenky o kráse a tělesné dokonalosti Řeků ovlivnily jeho pohled na umění. Winckelmann, jako „antická osobnost“, byl ctěn jako ideální typ osvícenského Německa, a jeho život a osud byly považovány za mimořádné.

V povědomí většiny lidí Goethe žije jako básník a především jako tvůrce Fausta. Tato knížka chce čtenářům přiblížit část Goetheho Nauky o barvách a zdůraznit zejména objektivní účinek barev na citový život. Goethovy podněty mohu najít nové využití nejen v současné umělecké tvorbě a pedagogice, ale také v terapii psychických poruch.

Text knihy vychází z třetího vydání obou dílů Fausta v nakladatelství Odeon (1982), které redigovala Božena Koseková. Přihlédnuto bylo i k některým starším vydáním (8. vydání Fausta, Svoboda 1949) a v případě nejasností i k německému originálu.

»Dvě duše žijí, ach, v mé hrudi« – dramatické osudy »Fausta« jsou mnohým známy. Johann Wolfgang von Goethe v tomto díle, které vytvořil během své 60leté tvůrčí činnosti, stanovil v německé literatuře měřítka, jež lze jen těžko popsat pojmem světová literatura. Faust, univerzální učenec, se nachází v hluboké krizi při hledání toho, co drží svět pohromadě. V jeho učebně, blízko sebevraždy, je zachráněn jarními květinami a při velikonoční procházce si uvědomuje svou touhu po poznání a pozemských radostech. Cítí se odříznut od všech životních hodnot a proklíná život. Ďábel v podobě Mefistofela vytuší svou šanci a nabízí Faustovi pakt: jediný okamžik životního požitku by stál jeho duši. Faust souhlasí a je zaplaven smyslovými radostmi, avšak ani potěšení v Auerbachově sklepení a čarodějnické kuchyni ho neuspokojují. Teprve setkání se 14letou Gretchen probouzí jeho pozemské touhy a uvádí drama do pohybu. I přes Faustovu individuální tragédii odráží toto dílo obecné drama lidstva, což z něj činí nadčasový zážitek. Dramatická jednotka a sázka s Mefistofelem zdůrazňují konflikt mezi dobrem a zlem v člověku.

J. W. Goethe, obecně známý hlavně jako autor Fausta, byl nejenom dramatik, ale i básník, romanopisec, přírodovědec a rovněž politik – poradce tehdejší vrchnosti. Jeho autobiografie proto daleko přesahuje hranice životopisného textu. Jejím jádrem je jakási osobitá interakce soukromé osoby J. W. Goetha a prostředí, situace a doby. Referování o tomto vzájemném působení je velice podrobné – proto je text tak rozsáhlý. Jeho poutavost spočívá hlavně v dramatičnosti všeho, co se tu děje jaksi pod hladinou zdánlivě neutrálního referování. Má se všeobecně za to, že podobná „autobiografie“ ve světovém písemnictví vlastně neexistuje. Je jedinečná z jakéhokoli hlediska.

Obsáhlé autobiografické dílo, líčící osudy a pocity velkého spisovatele během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788, je nejen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o duchovním ovzduší, přírodě a umění středomořské země. Svazek, vycházející k 150. výročí autorova úmrtí, je doplněn četnými poznámkami k uváděným reáliím z hlediska současnosti.

Přes půlstoletí uplynulo od Goethovy smrti, když byl objeven rukopis první verze jeho Fausta, u níž se později vžil název Prvotní Faust, německy Urfaust. Bezprostřednost tohoto textu je dodnes neobyčejně působivá. Cítíme, že jej psal mladý básník, který do něho vložil všechnu svou touhupo poznání, srdce překypující vroucností a soucitem i vlastní milostné zážitky. Rozhodující podnět poskytla mladému Goethovi skutečná událost, jež se odehrála v jeho rodném Frankfurtu roku 1771, poprava služky Susanny Brandtové, která ve strachu před veřejnou hanbou zabila své nemanželské dítě. Toto příšerné divadlo se vším středověkým rituálem nemohlo nezapůsobit na básníka, který pravděpodobně už tehdy promýšlel postavu Fausta jako titánského buřiče, jako ducha tíhnoucího k poznání všehomíra. V té době se rodila základní koncepce celého díla. Ale zatímco na postavě doktora Fausta pracoval potom Goethe celý svůj dlouhý život, je líbezná Markétka, jedna z nejjímavějších a nejkrásnějších dívčích postav světové literatury, výtvorem jeho mládí.

Dílo rozhodujícího významu pro historii německé i světové prózy. Kniha je jedním z prototypů romantického románu v dopisech, založeným na prostě klasické zápletce. Hrdina miluje ženu svého přítele a protože nevidí východisko ze situace, která hu nutí volit mezi láskou a přátelstvím, rozhodne se zemřít. Vybral si jako hrdinu člověka své doby, představitele mladé buržoazie, který ve snaze dosáhnout svobody naráží na překážky v podobě feudálního stavovského zřízení.

Poetické pohádkové podobenství o lidském životě a jeho smyslu.

Největší básník Johann Wolfgang Goethe (1949-1832) vytvořil tento soubor balad v posledních dvou desetiletích 18. a začátkem 19. století. Ve svém tzv. výmarském období, v době, kdy se na pozvání výmarského vévody usadil v jeho sídelním městě a dostalo se mu existenčního zajištění. Goethe opouští poetiku radikálně romantické skupiny Sturm und Drang a tvoří v duchu optimistického, vyrovnaného klasicismu. Pojem balady Goethe chápal poměrně široce. Kromě balad tradičního střihu ve sbírce nalezneme i verše humorné, parodické a romantické, inspirované kramářskou písní či s přídechem rozverné poezie anakreonské. Goetheho balady charakterizuje taneční rytmus, mistrovská zkratka a vtipně vypointované příběhy. Jejich obsah je velmi různorodý. Folklorní náměty z běžného vesnického života doplňují motivy exotické, či dokonce nadpřirozené.

Tragický milostný příběh, líčící napětí mezi láskou a konvenčním manželstvím, mezi citem a stavovskými normami. Odehrává se ve šlechtickém prostředí v době po francouzské buržoazní revoluci. Autor svým citem pro psychologii postav a do té doby nezvyklým a protikonvenčním hodnocenímvztahů mezi lidmi vytvořil jedno ze základních děl moderního společenského románu.

Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal - přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu - v rozporu s očekáváním - nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.

Romantický román v dopisech líčí lásku muže, který miluje ženu svého přítele, a protože nevidí východisko ze situace, rozhodne se zemřít. Dílo rozhodujícího významu pro historii německé i světové prózy, je jedním z prototypů romantického románu v dopisech, založeného na prosté klasické zápletce. Autorovi šlo o víc, než o příběh nešťastné lásky. Jako hrdinu zvolil člověka své doby, představitele mladé buržoazie, který ve snaze dosáhnout svobody naráží na překážky v podobě feudálních konvencí. Je příliš osamělý a neschopný proti společnosti bojovat a proto raději volí smrt.

Goetheho dramatická prvotina upravená a zjednodušená pro výuku německého jazyka. Drama, které vám v této knize nabízíme, vzniklo v době, která se v německé literatuře příznačně nazývá Sturm und Drang – období bouře a vzdoru. Hlavní důraz se klade na hluboce prožívané city, vášně, hrdinové se pohybují neustále v extrémních situacích a pohříchu většinou končí tragicky. Goethe měl jen něco málo přes dvacet let, když je psal. Vytvořil dílo plné vášně a touhy po svobodě. Nejvyššími hodnotami pro něho jsou svoboda, čest a spravedlnost. Götz z Berlichingenu je idealizovaná historická postava rytíře, který s mečem v ruce obhajuje právo a spravedlnost a nakonec hluboce rozčarován lidskou falší umírá. Při četbě vám pomůže česko-německý zrcadlový text. Na konci knihy najdete slovníček a cvičení vhodná před četbou, během četby i po četbě.

Ifigenie na Tauridě a Torquato Tasso náleží vedle Fausta k největším dramatům Goethovým.

Většina básní, které Goethe vřadil mezi své balady, pochází z posledních dvou desítiletí 18. století, přičemž některé vznikly ještě později. Pojem balady chápe autor šíře, a tak ve sbírce nalézáme balady, parodie, romance, verše inspirující se písní kramářskou, verše s charakterem humoristickým i básně připomínající radostnou náladu poezie anakreontské. Český překlad, který řadí autor doslovu Karel Krejčí ke skvostům naší překladové literatury, rozšiřuje sbírku o některé básně příbuzné.

Obsahuje dramata Egmont, Márinka, Proserpina, Ifigenie v Tauridě, Torquato Tasso, Cagliostro, Pandora v překladu Otokara Fischera a Pavla Eisnera

Romantický román v dopisech líčí lásku muže, který miluje ženu svého přítele a protože nevidí východisko ze situace, rozhodne se zemřít.Dílo rozhodujícího významu pro historii německé i světové prózy, je jedním z prototypů romantického románu v dopisech, založeného na prosté klasické zápletce. Autorovi šlo o víc, než o příběh nešťastné lásky. Jako hrdinu zvolil člověka své doby, představitele mladé buržoazie, který ve snaze dosáhnout svobody naráží na překážky v podobě feudálních konvencí. Je příliš osamělý a neschopný proti společnosti bojovat a proto raději volí smrt.

Autorova poesie vzniklá na sklonku života, je pokusem o sblížení evropské a světové poesie prvky Orientu.

Jedno z největších děl světové literatury vychází ve skvělém, dnes již klasickém překladu vynikajícího českého překladatele, literárního historika a básníka Otokara Fischera. Goethův Faust ztělesňuje drama základních otázek, s nimiž život člověka konfrontuje od nejstarších dob dosoučasnosti: hledání smyslu existence, touhy po lásce a poznání a především po tom, co přesahuje lidskou smrtelnost.

Faust Znovu přetištěný překlad Fischerův: uvádí jej předmluva Pavla Reimanna, která vidí v I. dílu Fausta vzpouru geniál. člověka proti středověkému feudalismu, v II. pak pokus o básnické znázornění hlav. period historického vývoje lidstva. 8. vydání

Výbor, představující průřez celoživotní Goethovou básnickou tvorbou, zpřístupňuje básníkovu lyriku, a to v oddíle I lyriku mládí, v oddíle II lyriku věku zralosti a v oddíle III lyriku stáří, a z epických básní přináší jen některé balady, přičemž pomíjí velké veršované celkya z Fausta zahrnuje jen několik výrazných jednotlivostí. Knihu doplňují oslavné básně K. Biebla, V. Nezvala, J. Pilaře a E. Petišky, dále pojednání o překladech a informativní srovnání překladů J. Nečase, O. Fischera, J. Hory a E. Petišky. – Chronologický přehled, vlepená příloha s faksimile Goethova česko-německého slovníčku, obsahuje bibliografii.

Dopisy z let 1794-1805 obrážejí výmarská léta dvou představitelů německé literární klasiky, dobu, v níž se oba velikáni dopracovávají shodného názoru na život, společnost a především umění. Ústředním tématem je vedle vzájemné účasti na práci druhého především koncipování všeobsáhlé umělecké teorie, která usiluje o vymezení jednotlivých uměleckých žánrů a o vymezení látkových oblastí přiměřených jednotlivým druhům umění, opírajíc se o aristotelovskou terminologii a kantovské učení o kategoriích.

Obsahuje román z titulu -tragický milostný příběh. Odehrává se ve šlechtickém prostředí v době po francouzské revoluce. V knize jsou ještě povídky a novely - Padesátiletý, Pohádka, Fragment o přírodě a další.

Kniha popisuje intelektuální aktivity myslitelů raného německého osvícenství (Leibniz, Wolff, Bilfinger a další) při filosofické recepci kulturních výkonů staré Číny, která probíhala na podkladě jezuitských překladů hlavních děl čínské intelektuální tradice. Tato první systematická reflexe zcela odlišného čínského světa probíhala v historických kontextech, jejichž souvislostmi se tato knížka zabývá. Pozoruhodná je otevřenost vůči mnoha nosným představám čínského myšlení, s níž němečtí osvícenci vyzývali ke kulturní směně s Čínou. Rozpoznali ohromný potenciál Číny a zasazovali se všemi dostupnými prostředky o transkulturní kontakt, aniž by předem zkoumali, kdo bude nebo nebude jeho hegemonem. Vycházeli z předpokladu rovnoprávnosti obou civilizací, jejž dosud nikdo nevyvrátil. Dnes, kdy trpíce syndromem planetárního šíření vzájemné nenávisti odbýváme Čínu nejapnou žurnalistikou, by nám osvícenská rozumová inkluze mohla být příkladem.

Autorova poesie vzniklá na sklonku života, je pokusem o sblížení evropské a světové poesie prvky Orientu.

Eckermannovy Rozhovory s Goethem jsou neobyčejně cennou knihou pro poznání osobnosti a díla velikého německého básníka. Zahrnují úsek devíti let Goethova stáří a ukuzují nám básníka v celé šíři zájmů uměleckých, filosofických, náboženských, přírodovědeckých i kulturně společenských. Goethe tu rozvíjí myšlenky, které jsou plodem jeho celoživotních zkušeností a praxe a které můžeme pokládat za jeho celoživotní odkaz. V celém, nezkráceném vydání, doprovázeném doslovem k českému čtenáři, vychází zde Rozhovory po druhé.

Rozsahem nevelký výbor z Goethovy lyrické poezie představuje průřez jeho básnickou tvorbou nejrůznějších období. Převážně jsou zde zařazeny básnické ukázky Goethova mládí, v nichž převládá nota milostná, je zde všakotištěnaiřadačísel lyriky přírodní a reflexívní. V obsahu je ujednotlivých básní uveden rok vzniku, pokud je znám; sbírky, z nichž jsou básně vyňaty, uvedeny nejsou. Uspořádal Karel Čechák.

První část dvoudílného románu: Viléma Meistra léta učednická, dílo psané na sklonku XVIII. stol. je prvním klasickým výchovným románem. Hrdinou je měšťanský syn, který protestuje proti životu ve stavovské společnosti a hledá svobodu v umění, zejména v divadle. Konečně nastupuje cestu k tomu, stát se platným členem společnosti. To se uskutečňuje v tajném spolku (literární obraz zednářských a iluminátorských spolků). Tento přerod se neuskuteční naráz, ale pozvolným hromaděním zkušeností a pod tlakem událostí. Román psaný na přelomu dvou dějinných epoch, zachycuje střetnutí dvou světů – měšťanského a šlechtického. Hlavní hrdina je zosobněním kladných vlastností.

Dvoudílný román Viléma Meistra léta učednická, dílo psané na sklonku XVIII. stol. je prvním klasickým výchovným románem Hrdinou je měšťanský syn, který protestuje proti životu ve stavovské společnosti a hledá svobodu v umění, zejména v divadle. Konečně nastupuje cestu k tomu, stát se platným členem společnosti. To se uskutečňuje v tajném spolku (literární obraz zednářských a iluminátorských spolků). Tento přerod se neuskuteční naráz, ale pozvolným hromaděním zkušeností a pod tlakem událostí. Román psaný na přelomu dvou dějinných epoch, zachycuje střetnutí dvou světů - měšťanského a šlechtického. Hlavní hrdina je zosobněním kladných vlastností

Autorova poesie vzniklá na sklonku života, je pokusem o sblížení evropské a světové poesie prvky Orientu.

Ifigenie na Tauridě a Torquato Tasso náleží vedle Fausta k největším dramatům Goethovým.

Ifigenie na Tauridě a Torquato Tasso náleží vedle Fausta k největším dramatům Goethovým.

Dílo napsal F. A. Bratránek v roce 1842 ve Lvově, kde působil na univerzitě. V tísnívé atmosféře Haliče, v intelektuální izolaci, podnikl pokus o aplikaci Hegelovy identitní filozofie na Goethovo stěžejní dílo. Kniha u nás vyšla k 150. výročí úmrtí J. W. Goetha. Přeložil, ediční poznámku a doslov napsal Jaromír Loužil.

Svazek přináší poprvé do češtiny přeložený poslední a první text románů o Vilému Meisterovi. Široce rozpřádaný, vsunováním samostatných novel často přerušovaný děj románu má četné rysy autobiografické, je bohatou studnicí poznání autorovy životní filosofie i úžasné šíře jeho vědomostí a životních zkušeností. Zaujme i zachycením charakteristických rysů doby a zamyšleními umělce a myslitele nad neodvratně přicházející proměnou společenského řádu a jejími důsledky pro vnitřní život člověka i jeho vztah k okolí a světu.

Dva antikou inspirované cykly německého klasika. Bibliofilie, 500 číslovaných výtisků a dále neurčitý počet nečíslovaných výtisků. Sáňka 36.

Goethovo přepracování Euripidova dramatu. První verzi napsal Goethe za šest týdnů, hrána byla poprvé 6. dubna 1779, v próze. V roce 1781 hru přepsal. stále v próze; konečná verze je z roku 1786 a je ve verších. Její rukopis cestoval spolu s ním na jeho slavné italské cestě.

Překlad a výbor, úvod a poznámky Otokara Fischera.

Obsahuje dramata Egmont, Márinka, Proserpina, Ifigenie v Tauridě, Torquato Tasso, Cagliostro, Pandora v překladu Otokara Fischera a Pavla Eisnera

První část výboru, věnovaného básníkovu lyrickému dílu, přináší více než sedmdesát nejkrásnějších písní, básní a balad, v nichž se zrcadlí básníkův „jasný a slunný svět, veskrze pozemský a vezdejší“, „vznešená lidskost jeho poesie, naplňující sebedůvěrou, vírou v přírodu a přesvědčením o užitkovosti a smyslu života“ (Šaginjanová). Druhá část obsahuje „Západovýchodní díván“, nejzralejší plod (Goethova stáří, o němž Heine napsal, že je to „selam“, pozdrav, „který Západ posílá Východu“. Heine se obdivoval myšlenkové i formální kráse díla, do něhož Goethe vložil „všechen úchvatný pocit životní rozkoše a stvořil verše tak lehké, tak blažené, tak nadýchané a vzdušné, že se člověk v údivu nad nimi zarazí a sám sebe se zeptá, jak něco takového bylo v němčině vůbec možné“. – V závěru jsou připojeny Goethovy poznámky k Dívánu, ukazující, jak hluboce pronikl básník do světa Východu.