Španělský filozof a esejista, který se zabýval perspektivismem, tedy myšlenkou, že neexistuje univerzální pravda, ale pouze individuální pohledy na svět. Jeho práce se vyznačují hlubokou reflexí o povaze lidské existence a společnosti v bouřlivé době raného 20. století.
Esta obra, ya clásica, ha ejercido una enorme influencia sobre nuestra historiografía y constituye el punto de partida de ulteriores y resonantes polémicas acerca del singular destino de la nación española. Esta nueva edición, revisada y corregida conforme a los originales, incluye un texto que nunca se había reproducido (una Conclusión al capítulo ¿No hay hombres o no hay masas?) y añade, como apéndice, la serie de artículos sobre El poder social en los que Ortega desarrolló un tema apuntando en el capítulo inicial de la segunda parte de España invertebrada.
Těžištěm svazku je přednáškový cyklus z roku 1933, ve kterém španělský filosof podnikl jeden z vůbec prvních pokusů o teoretické uchopení techniky a jejího vztahu k člověku. V dalších esejích se Ortega y Gasset vyjadřuje k pozdnímu Heideggerovi, s nímž se setkal na kolokviu v Darmstadtu, k filosofickému stylu, k architektuře či k teoretickým problémům fyziky. Přeložil M. Špína.
Prólogos de Arturo Pérez-Reverte y José Ortega y Gasset
446 stránek
16 hodin čtení
En una fonda italiana, y en 11 días, escribió el capitán Alonso de Contreras (1582-¿1644?) su vida. "El increíble soldado", le llamó Ortega y Gasset, juzgándolo prototipo del militar del siglo XVII por su autobiografía inverosímil y probablemente verdadera. Contreras cuenta más de treinta años de vida trepidante, hasta 1633, como si en una sobremesa regalara sus anécdotas de muertes: astucias, combates en mares y tabernas, abordajes, toma de fortalezas, secuestros y emboscadas. Fue corsario en el Mediterráneo, piloto en las galeras de Sicilia y Malta, héroe contra los turcos, jugador, homicida, desertor, ermitaño en el Moncayo, sospechoso de espionaje en Francia, preso en fuga, ex comulgado...
En "Meditaciones del Quijote", José Ortega y Gasset presenta un poderoso argumento a favor de integrar la literatura en la experiencia. A través de una serie de "ensayos en amor intelectual", Ortega explora el objetivo de la filosofía: llevar un hecho dado (una persona, un libro, un paisaje, un error, una tristeza) por la ruta más corta a su plena significación. Luego considera cómo la literatura, específicamente Cervantes, contribuye a realizar este objetivo.
Meditace o Quijotovi jsou torzem rozsáhlejšího edičního projektu, ve kterém Ortega zamýšlel podrobit zevrubnějšímu zkoumání příznačné projevy španělského života a kultury a pomocí jejich kritické interpretace vytěžit hodnoty, na nichž by bylo možné založit reálnou budoucnost tohoto národa žijícího v zajetí falešných představ o sobě samém. S tím souvisí rozdílné zaměření trojice esejů, z nichž první dva přesahují rámec tématu naznačeného titulem knihy.
Metafora je pravdepodobne najplodnejšou ľudskou schopnosťou. Jej účinnosť dosahuje hranice božej tvorby a je akoby nástrojom tvorby, ktorý Boh zabudol v jednom zo svojich stvorení, ako keď roztržitý chirurg nechá svoj inštrument v bruchu operovaného.
Veľké publikum irituje, že ho podvádzajú, a nedokáže nájsť pôžitok v milom umeleckom podvode, o to viac vytríbenom, o čo lepšie manifestuje svoju klamlivú štruktúru.
Podobne ako na dedine, keď ráno otvoríme okno a pozorujeme dym nad domami, aby sme určili smer, akým bude cez deň fúkať vietor, tak s rovnakou meteorologickou zvedavos ťou môžeme nazrieť do umenia a vedy nových generácií.
Ortega y Gasset
Desde 1935 Ortega anunció la publicación de un libro con el título de El hombre y la gente contendría su doctrina sociológica, pero sólo se publicó en 1957 y como la primera de sus obras póstumas. Esta nueva edición incluye el texto, inedito hasta la fecha, de la conferencia pronunciada por Ortega en 1934 a la que había dado el título que hoy lleva este libro, y en la que por primera vez expuso públicamente su idea de los " usos " como realidad constitutiva del hecho social. Por otra parte, el texto va revisado y cotejado conforme a los originales.Desde 1935 Ortega anunció la publicación de un libro con el título de El hombre y la gente contendría su doctrina sociológica, pero sólo se publicó en 1957 y como la primera de sus obras póstumas. Esta nueva edición incluye el texto, inedito hasta la fecha, de la conferencia pronunciada por Ortega en 1934 a la que había dado el título que hoy lleva este libro, y en la que por primera vez expuso públicamente su idea de los " usos " como realidad constitutiva del hecho social. Por otra parte, el texto va revisado y cotejado conforme a los originales.
Aunque José Ortega y Gasset se definió como un gran ignorante en materia de historia artística, sus escritos sobre Velázquez revelan una honda reflexión sobre lo que significó, dentro de la historia del arte, el punto de vista del pintor sevillano en el contexto artístico español del siglo XVII. Esta nueva perspectiva de análisis crítico produjo una auténtica conmoción entre los especialistas de su época. Ortega demostró conocer muy bien las corrientes innovadoras de la historiografía artística alemana y las aplicó a su estudio.
Cyklus přednášek z roku 1951 proslovených na Mnichovské universitě, v nichž se autor pokusil zevrubně odpovědět na otázku: Co je to národ? I. Úvod II. Úvaha o Evropě III. Jiné eseje o problémech současného člověka
"Historia como sistema" afronta la crisis de la razón occidental y la crítica que de la misma hace nuestro filósofo. Pensar es dialogar con las circunstancias, así emerge la filosofía de Ortega, como manifestación y diagnóstico de la crisis, alcanzando al modelo de razón y al hombre de la modernidad. Inicia su crítica al racionalismo, al fisicismo y al naturalismo positivista; y a las ideas fetiche de progreso y utopía. Critica a la modernidad, el hombre desafía su existencia como un drama y encuentra en la historia misma su original y autóctona razón. La vida guía a la razón (vital, narrativa, histórica) y la verdad se descubre en la historia. De este modo, la historia es un factor de inteligibilidad, de comprensión y explicación de la realidad.
A classic work on radical aesthetics by one of the great philosophers of the early twentieth century No work of philosopher and essayist José Ortega y Gasset has been more frequently cited, admired, or criticized than his response to modernism, “The Dehumanization of Art.” The essay, originally published in Spanish in 1925, grappled with the newness of nonrepresentational art and sought to make it more understandable to the public. Many embraced the essay as a manifesto extolling the virtues of vanguard artists and promoting efforts to abandon the realism and the romanticism of the nineteenth century. Others took it as a denunciation of everything that was radical about the avant-garde. This Princeton Classics edition makes this essential work, along with four of Ortega’s other critical essays, available in English. A new foreword by Anthony J. Cascardi considers how Ortega’s philosophy remains relevant and significant in the twenty-first century.
Este libro era originalmente el primer capítulo de lo que Ortega pensó como su gran obra filosófica. En las diversas ediciones que van de 1940 a la definitiva de 1947 añadió otros ensayos que terminaron construyendo un texto peculiar y único. La primera parte es un tratado epistemológico que va clarificando términos sobre el conocimiento. Y aquellos ensayos añadidos terminan siendo, de alguna manera, una aplicación de esa potencia crítica. Uno de ellos «Miseria y esplendor de la traducción» es una de las más lúcidas y creativas reflexiones sobre una labor que, en un mundo interconectado, resulta crucial y compleja.
Ortega traces the course of Western civilization backward, searching out what makes a civilization rise or fall and offering a way of looking at our own time. Based on a series of lectures on A. J. Toynbee's A Study of History.
České vydání Úkolu naší doby si klade za cíl uvést k nám Ortegovo rané myšlení. K této práci je přiřazena společenskohistorická konkretizace tehdejších jeho myšlenek, studie Zánik revolucí, a polemické objasnění doktríny vitálního rozumu pod názvem Ani vitalismus, ani racionalismus.Publikace by měla otevřít cestu k postupnému úplnému poznání Ortegova myslitelského odkazu. Do svazku byla pojata raná myšlenková produkce význačného španělského filosofa existence a života. Studie Úkol naší doby, kde autor rozvíjí svou teorii perspektivismu, podle níž každá generace i epocha jsou nástrojem nezastupitelného poznání a každý jedinec představuje „jedno podstatné hledisko“, je doprovázena dvěma menšími pracemi (Zánik revolucí, Ani vitalismus, ani racionalismus), jež jsou s ní tematicky spojeny. Pro obsah knížky je charakteristická ostrost Ortegova pohledu, kterou uplatňoval ve snaze dobrat se pravdy o vztahu našeho života a poznání.
Meditationen über die Jagd ist das am häufigsten zitierte Buch in der Sportliteratur. Es ist das beste Werk über das Wesen und die Ethik der Jagd. Ortega weist darauf hin, dass das Leben ein dynamischer Austausch zwischen Mensch und seiner Umgebung ist, dass die Jagd Teil der menschlichen Natur ist und dass die Jagd ein universeller und leidenschaftlicher Sport ist... sie ist die reinste Form menschlichen Glücks. Das Wesen der Jagd oder des Fischens umfasst einen vollständigen Ethikkodex von höchster Gestaltung. Der Sportler, der den sportlichen Ethikkodex akzeptiert, hält seine Gebote in größter Einsamkeit ohne Zeugen oder Publikum, außer den scharfen Gipfeln des Berges, der strengen Eiche und dem vorbeiziehenden Tier.
„Über die Liebe“, 1933 erstmals auf Deutsch erschienen, vereint einige der berühmtesten Essays des spanischen Kulturphilosophen und Soziologen José Ortega y Gasset. Ob über den Einfluss der Frau auf die Geschichte, über Salome, über die Liebe bei Stendhal, über Verliebtheit oder Liebeswahl, Ortega y Gasset versteht es, Überlegungen und Gefühle mit liebenswürdiger Leichtigkeit in schönste Sprache zu fassen.
Ortega y Gasset ve své knize z roku 1930 reaguje na rozpínavost nacismu a komunismu. Kritizuje zde tzv. davového člověka.
„Ani tato kniha, ani já nejsme političtí. Námět, o němž se tu hovoří,
politice předchází a patři k jejímu podloží. Moje práce je temnou prací horníka. Posláni takzvaného „intelektuála" je jistým způsobem
opačné než poslání politika. Intelektuální dílo často marně usiluje věci objasnit, kdežto dílo politika obvykle věci ještě více zatemní. Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem – oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí. Kromě toho přežívání těchto přívlastků nemálo přispívá k ještě většímu zfalšování „reality" přítomnosti – falešné již jako takové –, poněvadž obracejí naruby politické zkušenosti, k nimž se vztahují, jak to dokládá fakt, že dnes pravice přislibuje revoluce a levice tyranii. Pracovat na problémech doby je povinnost. Nepochybně. Dělal jsem to celý život. Vždycky jsem k tomu byl připraven. Ale jednou z věci, o níž se dnes mluví jedním dechem, je to, že i za cenu myšlenkové jasnosti musí prý každý dělat politiku sensu stricto. A dokládají to dokonce citací Pascalova příkazu d'abêtissement. Já se však už delší dobu učil být ve střehu, cituje-li někdo Pascala. Jde o obezřelost související s elementární hygienou. Integrální zpolitičténi, vstřebání všech věci i celého člověka politikou je totéž jako fenomén vzpoury davů, o němž se tu píše. Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou. Takto se totiž snaží nahradit poznání, náboženství, sagesse – koneckonců jediné věci, které jsou svou podstatou vhodné k tomu, aby zaujaly střed lidské mysli. Politika zbavuje člověka osamění a intimity, a proto hlásání integrálního zpolitičténi je jednou z metod, jichž se používá k socializaci člověka. Když se nás někdo zeptá, jakou politiku zastáváme,
anebo s neomaleností příslušející ke stylu naší doby si pospíší, aby nás k nějaké přiřadil, máme se místo odpovědi toho drzouna otázat, co se on domnívá, že je člověk, příroda, dějiny, co je společnost, kolektivita, stát, zvyk a právo. Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé. Je nezbytné, aby evropské myšlení vrhlo na všechny tyto otázky nové světlo. K tomu tu je, a ne aby na akademických shromážděních natřásalo svůj paví ohon."
José Ortega y Gasset: Předmluva pro Francouze
