Yves Bonnefoy

Yves Bonnefoy (24.6.1923 – 1.7.2016) byl francouzský básník a esejista, jeden z nejvýznamnějších francouzských poválečných tvůrců.

Narozen v Tours v rodině montéra a učitelky, od mládí se cítil přitahován literaturou a matematikou. Z matematiky maturoval na Descartesově lyceu v Tours, vykonal zkoušky na universitu v Poitiers a hodlal pokračovat v jejím studiu v Paříži, ale nakonec zvítězila poezie.

Už jeho první sbírka vyvolala mimořádnou pozornost, které se jeho dílo těší dodnes. Láska k matematice se u něj projevuje v schopnosti přesné analýzy a formulaci problémů.

V Paříži se stýkal a spřátelil s mnoha básníky a malíři, hojně četl filosofické knihy. Po válce cestoval do zámoří a po Evropě, například do Itálie, jejíž renesanční umění na něj mělo zásadní vliv: poznal, že "vrcholné umění dokáže sevřít, "ztělesnit" (inkarnovat) i konečnost existence, onu "přítomnost", z níž se rozevírá znovu výhled na jednotu bytí" (Jiří Pelán, 2004).

V roce 1967 byl u založení časopisu L'éphemère. Učil na několika evropských a amerických universitách; v roce 1981 se stal profesorem komparativního studia poezie na Collège de France. V roce 1995 dostal cenu Prix mondial Cino Del Duca a v roce 2007 Cenu Franze Kafky.

Kromě básnických sbírek psal i prózu a patří i k předním francouzským esejistům. Ve svém eseji "Století, jež obětovalo slovo" se vyjádřil ke známému výroku Theodora Adorna "Po Osvětimi už nelze psát básně." takto: "Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr." V roce 2005 byl hostem 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.