Giorgio Pressburger Knihy

Příběhy italských židovských autorů, bratrů Pressburgerových tvoří vzpomínky na jejich rodnou čtvrť, osmý obvod v Budapešti, na zdejší židovské obyvatele a jejich osudy v době od první světové války až po rok 1956. Příběhy jsou psány s realistickou střídmostí a s citem pro zachycení dobové atmosféry

Che significato può avere la parola "avventura"? Il quotidiano Avvenire lo ha chiesto a venticinque tra i più importanti scrittori italiani di ognuno ha risposto scrivendo una storia in cui racconta la sua "idea" di avventura, sia nell'ottica classica del fortunato genere letterario, sia in quella di una dimensione più ampia, quella dell'avventura umana. Ne è nata, in collaborazione con l'Editrice AVE, questa "naturale" antologia in cui si confrontano scritture e stili diversi, e soprattutto tante idee per definire cos'è oggi l' scoperta di mondi e paesaggi lontani o fantascientifici; questione di memoria e ritorno all'età dell'oro dell'infanzia; scandaglio di percorsi metafisici o di sguardi interiori; lettura in chiave metaforica della realtà, con particolare attenzione alla figura del migrante, oltre alla rilettura di testi della classicità. Ne emerge un paesaggio vario con tanti luoghi visti o sognati, tante voci e tanti personaggi, ognuno alle prese con la propria avventura. Le storie sono Affinati, Arslan, Bianchi, Bosio, Buticchi, Cardini, Cavina, Conte, D'Alessandro, D'Avenia, Ferrero, Lupo, Mannuzzu, Milani, Missiroli, Montaldi, Morazzoni, Mussapi, Nigro, Parazzoli, Pardini, Pressburger, Veladiano, Zaccuri, Zocchi.

Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? V jejím inventáři každopádně figurují položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda. Tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny). Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe a skládá z nich tak velkou rodinnou kroniku pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů.

Effi Briest je román od Theodora Fontana, který sleduje osud Effi Briest, jež se ve svých sedmnácti letech provdá za barona von Innstettena, jenž je více než dvakrát starší. Baron ji zachází jako s dítětem a zanedbává ji kvůli své kariéře. Osamělá se Effi zaplete do pomíjivé aféry s důstojníkem. Když Innstetten po letech objeví jeho milostné dopisy, nedokáže jí odpustit. Zasažen zastaralým pojetím cti, zabije jejího milence v souboji a žádá o rozvod. Effi je společensky vyloučena a její rodiče ji zavrhnou. Až po třech letech jsou ochotni ji znovu přijmout, když je již vážně nemocná. Román odráží tvrdé důsledky, které v wilhelminské éře následovaly za porušení buržoazního morálního kodexu.

Il Signore, che egli sia benedetto, ci scaraventò nell'Ottavo Distretto, per mettere i nostri cuori alla prova. Chi resiste alla forza del Signore? I nostri occhi, finché poterono, rimasero fissi sulla sua sacra presenza. Fummo scherniti e tentati, e perdemmo la nostra lingua, e in mezzo a noi crebbe l'infelicità, e il denaro e la vita quotidiana fatta di affanni ci tolsero le nostre forze. Allora l'Eterno, per punirci, mandò sopra le nostre teste gli angeli sterminatori, i nostri padri furono resi schiavi peggio che in Babilonia e quando, sfiniti, non servirono più, vennero bruciati nelle camere a gas. Oh, rabbino, ti meravigli tu che dopo questa punizione molti avessero desistito a cooperare alla grande Opera del Signore, che egli sia benedetto, e fossero rimasti inerti e inutili come le mosche stordite? Eppure ciascuno di noi, nel suo piccolo, cercò poi di rianimarsi e riprendere in mano il proprio destino.