Giorgio Pressburger Pořadí knih

Příběhy italských židovských autorů, bratrů Pressburgerových tvoří vzpomínky na jejich rodnou čtvrť, osmý obvod v Budapešti, na zdejší židovské obyvatele a jejich osudy v době od první světové války až po rok 1956. Příběhy jsou psány s realistickou střídmostí a s citem pro zachycení dobové atmosféry

Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? V jejím inventáři každopádně figurují položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda. Tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny). Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe a skládá z nich tak velkou rodinnou kroniku pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů.

Das jüdische Leben im achten Bezirk Budapests ist mittlerweile nahezu erloschen - und damit eine Geschichte und Kultur, deren wenige Überlebende heute über die ganze Welt verstreut sind. Zu Beginn des 20. Jahrhunderts hatten sich Tausende von Juden und Zigeunern rund um den Teleki-Platz angesiedelt, und Trödler, Schankwirte, Gänseverkäufer und kleine Gauner schufen ein nicht unbedeutendes Geschäftszentrum. In den vierziger Jahren gerieten seine Bewohner in den Strudel der geschichtlichen Ereignisse. Nachdem ein Teil von ihnen die Verfolgung durch die Nationalsozialisten überlebt hatte, beschnitt kurze Zeit später das neue kommunistische System die Lebensbasis der Menschen des achten Bezirks: den Kleinhandel und das Gewerbe. Ironisch und leidenschaftlich lassen die Autoren, die 1956 als Achtzehnjährige ihre Heimat verließen, das Budapest der vierziger und fünfziger Jahre noch einmal aufleben. Leise, schlicht, ohne Pathos und Larmoyanz sind Giorgio und Nicola Pressburger der Geschichte ihrer Vorfahren nachgegangen.