Slávka Poberová

Prozaička, redaktorka, překladatelka, nakladatelka Občanským jménem Jaroslava Poberová, roz. Vojtěchová; její otec byl dělníkem; poprvé byla provdána za redaktora, publicistu a překladatele Jiřího Pobera (1910–1976). Dcera Jesika Poberová je překladatelkou z němčiny, a spoluautorkou některých jejích popularizačních prací. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v rodišti (1960) vystudovala Slávka Poberová dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (absolutorium 1965 prací Státní bankrot 1811). V letech 1965–68 pracovala jako tisková referentka agentury Pragokoncert. 1968–70 absolvovala na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy postgraduální studium zaměřené na nakladatelskou činnost. Na téže fakultě získala 1980 titul PhDr. prací Počátky českého ženského hnutí v tisku. Po krátkém zaměstnání v Československém ústředí knižní kultury se 1969 stala redaktorkou a posléze vedoucí kulturní rubriky týdeníku ústřední rady odborů Svět práce. Od roku 1979 působila jako vedoucí redaktorka beletrie v nakladatelství Olympia, 1992 se zde stala zástupkyní šéfredaktora, 1996 šéfredaktorkou. 2004 odešla do důchodu a založila vlastní Nakladatelství Jaroslavy Poberové, kde vedle svých vlastních prací vydává zvláště biografie a biograficky laděné prózy. Od roku 1969 pravidelněji publikovala v novinách a časopisech: Československý rozhlas (zde debut), Svět práce, Práce, Mladá fronta, Rudé právo, Svobodné slovo, Lidová demokracie, příležitostně v časopisech Domov, Nové knihy, Květy, Zlatý máj. Od roku 1962 externě spolupracovala s kulturním zpravodajstvím Československého rozhlasu; v 70. letech psala kulturní, zvláště divadelní recenze do vysílání Středočeského rozhlasu; v 80. letech připravovala rozhlasovou relaci Kulturní kalendárium pro pravidelnou zábavnou relaci Kolotoč. Své jméno poskytla Lubě a Rudolfu Pellarovým k překladu knihy Charlese Kingsleye Vzhůru přes oceán (1980). – Užívala též dívčího jména Slávka (Jaroslava) Vojtěchová, pseudonymu Anna Králová a šifry