Stanislav Vodička

V rodišti se vyučil uměleckým knihařem u Jana Rajmana. Koncem 20. let přešel do Prahy ke knihaři Ludvíku Bradáčovi. Od 1934 byl samostatným knihařem v Tasově. Od 1951 pracoval v Kablu Velké Meziříčí, 1961 se do Velkého Meziříčí i přestěhoval.

V samizdatové edici Rukopisy VBF vyšly vzpomínky Básník Jakub Deml v Tasově (1978), soubor povídek Umírající kolátora (1980-81). Pro přátele Vodička vydal jako vánoční soukromý tisk Štědrovečerní vytrubování (1981). Je též zastoupen v rukopisném sborníku Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983). – Pásmo Vodičkových próz pod názvem Na motýlí pěšince poezie připravil pro pražskou Violu režisér Jiří Horák (1985).

Vodičkovy osobité nerozměrné prózy jsou napsány prostým, leč citlivým jazykem, žánrově kolísají mezi básní v próze, meditací a povídkou. Autor se v nich trvale projevoval především jako okouzlený obdivovatel Tasovska, kde prožil většinu života a kde získal přátelství básníka Jakuba Demla. Pod jeho vlivem také rozvíjel svůj literární rukopis. Při literárních toulkách přírodou neustával Vodička obdivovat tajuplnou proměnlivost nejrůznějších přírodních dějů, jejich harmonickou krásu i spojitost s lidskými osudy. Všední hrdinové, s nimiž se na těchto toulkách setkával, mu symbolizovaly věčný neklid lidského srdce, které touží po spočinutí v jistotě – takové, jakou může objevit pouze v moudrém souzvuku s Božím řádem, proměňujícím ten nejobyčejnější přírodní jev i lidský život v zázrak neopakovatelné jedinečnosti.