Miloš Pohorský

• 3. 1. 1929, Praha
     Literární historik a editor

Narodil se v Praze na Žižkově v rodině bankovního úředníka. Jeho syn Aleš Pohorský (* 1953) se věnuje francouzské literatuře a z francouzštiny také překládá.

Pohorský po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1948) studoval estetiku a literární vědu na FF UK (absolvoval v roce 1952 diplomovou prací Literární boje na konci padesátých let 19. století). 1950–1952 současně působil jako asistent na katedře české a slovenské literatury, literární vědy a estetiky (PhDr. 1953 prací o literatuře 19. století Boje o demokratickou linii literatury v padesátých letech). 1951–1953 se rovněž podílel na vytvoření literárněhistorické expozice PNP. 1952 byl přijat do Ústavu pro českou literaturu ČSAV (ÚČL), s přestávkami zde pracoval až do roku 1990, zprvu jako vědecký aspirant (u Jana Mukařovského), od roku 1958 jako vědecký pracovník. Titul CSc. získal 1958 prací Česká literatura od roku 1858 do let sedmdesátých. Na sklonku 50. let zde stál v čele týmu pracujícího na třetím dílu Dějin české literatury, později byl vedoucím oddělení současné literatury (od roku 1967), oddělení edičního a textologického (od roku 1971) a oddělení dějin české literatury (1976–1982). V letech 1964–1965 byl dočasně uvolněn pro práci redaktora v kulturní rubrice Rudého práva. Souběžně v různých obdobích externě přednášel či vedl semináře na FF a Novinářské fakultě UK a byl i externím dramaturgem FS Barrandov (1981–1982). Dlouhodobě spolupracoval s nakladatelstvím Čs. spisovatel, v němž byl v letech 1972–1980 externím vedoucím redakce klasické literatury a posléze redakce současné prózy. 1982–1985 odešel z ÚČL, aby mohl vykonávat funkci šéfredaktora nakladatelství, v roce 1990 byl v Čs. spisovateli jmenován ředitelem. Po odchodu do důchodu (1992) redakčně spolupracoval s týdeníkem Nové knihy (1993). V letech 1994–1998 vyučoval na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK. Publikuje od roku 1950. Po konec 60. let postupně přispíval do Předvoje, Lidových novin, Slova a slovesnosti, Prahy-Moskvy, Literárních novin, Rudého práva, Nového života, Tvorby, Kulturní tvorby, Plamene, Impulsu, Orientace, České literatury, Slovenských pohľadů (Bratislava) aj. V 70. a 80. letech publikoval v časopisech Česká literatura a Slovenská literatúra (Bratislava) a dále v Nových knihách, Listech Klubu přátel poezie, O knihách a autorech, Rudém právu, Tvorbě a Kmeni, Literárním měsíčníku aj. Po 1989 uveřejňoval příspěvky zejména v Nových knihách (od 1992). – Od 50. let byl postupně členem redakčních rad několika významných edic reprezentativního charakteru, povětšině úzce spjatých s činností ÚČL: Národní knihovny, Spisů Antala Staška, Jana Nerudy, Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Karla Čapka; od 80. let pak pro nakladatelství Čs. spisovatel, po roce 1989 i pro další nakladatelství, zvláště Knižní klub a Odeon (dílo Ladislava Fukse). – V roce 1974 pod jeho jménem vyšel třísvazkový výbor z díla Boženy Němcové, pořízený Felixem Vodičkou. – S Čs. rozhlasem dlouhodobě spolupracoval od 60. let (zejména příspěvky do pořadu Nedělní knihovnička Zrcadla kultury, 1988 celoroční naukový cyklus o poetice Malá škola poezie, 2000 cyklus Umění memoárů). – Standardně používá šifer M. P. a mp.

Pohorský se celoživotně zabývá dějinami novodobé české literatury, od počátku 60. let se však věnuje též literární kritice a od poloviny 70. let rozvíjí bohatou činnost ediční. Jako literární historik se po řadě dílčích studií, zaměřených k problematice druhé poloviny 19. století a jmenovitě k tvorbě a osobnosti Jana Nerudy, představil na počátku 60. let třetím svazkem akademických Dějin české literatury, jehož byl hlavním redaktorem a spoluautorem celkové koncepce pracující s pojetím umění jako odrazu skutečnosti a s marxistickým chápáním historismu a historického vývoje. Sám pro něj také vypracoval dvě rozsáhlá syntetická pojednání o literatuře od konce 50. po 80. léta 19. století a několik monografických kapitol (Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Jan Neruda, Antal Stašek). K poezii a próze minulého století se Pohorský často vracel i později (Ján Kollár, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda aj.), od poloviny 60. let však postupně svůj zájem rozšiřoval směrem k literatuře novější. Svědčí o tom na počátku 70. let napsaná středoškolská příručka zprostředkovávající základní poznatky o české literatuře od 90. let minulého století po meziválečné období (Rukověť dějin literatury), a zejména série dílčích prací (často doslovů a předmluv), věnovaných jednotlivým dílům a osobnostem (Fráňa Šrámek, Ivan Olbracht, Vladislav Vančura, Karel Čapek aj.). I v nich jej literární dílo nadále zajímalo především jako průsečík nejrůznějších vlivů a jako aktivní součást společensko-kulturního dění. Také Pohorského práce o soudobé literatuře (recenze, stati, předmluvy, doslovy) mají spíše literárněhistorický než vysloveně literárněkritický charakter. Zaujetí genezí díla, jeho souvislostmi s životem autora, dobovými okolnostmi a literárním kontextem v nich – při jisté metodologické a koncepční neurčitosti – převažuje nad rozborem textu a kritickým soudem, vcelku pak dává přednost literatuře tradičnějšího typu. Vedle několika autorů starších (Jiří Marek, Bohumil Hrabal, Zdeněk Pluhař aj.) psal Pohorský zejména o spisovatelích generačně sobě blízkých (Ladislav Fuks, Jan Otčenášek, Jiří Šotola, Milan Kundera, Vladimír Páral, Karel Misař aj.). Z obecnějších otázek tvorby ho dlouhodobě upoutává problematika vyprávění a zvláště románu (Smutek a naděje románu). Výběr z Pohorského literárněhistorických studií a statí přináší kniha Portréty a problémy, výběr z jeho prací o soudobé literatuře pak objemný svazek Zlomky analýzy. Důležitou součástí Pohorského tvůrčí aktivity je činnost ediční, korespondující s obsáhlostí jeho odborného zaměření (Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Vladislav Vančura, František Hrubín, Josef Kainar aj.); v 80. a na počátku 90. let věnoval zvlášť rozsáhlou ediční péči odkazu Karla Čapka, na začátku 21. století pak dílu Ladislava Fukse. Zemřel ve věku 84 let,11. května 2013 v Praze.