Unikátní trojvydání Máchovy básně Máj, které obsahuje reprodukci rukopisu Karla Hynka Máchy, fotografickou reprodukci knihy s prvním vydáním z roku 1836 a text básně dle kritického vydání z roku 1959 aktualizovaný podle současných jazykových norem. Knihu rozsáhlou ediční poznámkou doplnil významný literární kritik a historik PhDr. Miloš Pohorský CSc.
Fuksův románový debut (1963) upoutal originalitou autorova životního názoru a způsobem vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě a hledajícího způsob, jak uniknout před blížícími se hrozbami. Vypravěčova osobitá perspektiva vyvolává u čtenáře nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, zda je příběh groteskní, či smutný. Dílo se i v překladech do mnoha jazyků obracelo k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou.
V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředíneskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.
Román je vrcholem Fuksových próz odehrávajících se těsně před válkou. Vypravěčem je uzavřený chlapec, marně hledající citový kontakt, kterého traumatizuje prostředí ovládané dominantním otcem, vysokým policejním úředníkem. Michal se formou zápisků zpovídá o školních letech, zklamaných kamarádstvích, o dopadu autority i o době poznamenané neblahými historickými událostmi - a především o stísněnosti a osamělosti. Jde o mimořádně sugestivní a dramatické čtení plné magie.
Román tzv. psychologický horror. Příběh psychopata a maniaka, který se za okupace pod vlivem fanatizujících nacistických frází stává nebezpečným vrahem, udavačem a katem. Tento zaměstnanec a později ředitel pražského krematoria, trpící chorobnou představou, že člověk proměňovaný v prach vykupuje se ze všech pozemských strastí, stává se pod dotekem nacistické ideologie typickou postavou horroru. Román, který se v tomto žánru snaží zachovávat groteskní panoptikální ovzduší, avšak prozrazuje i mnoho hrůz z nacistické okupace.
Laskavý humor z lázní Humoristický román Hostinec U kamenného stolu vyšel poprvé v roce 1941. Záhy došel dobrého čtenářského ocenění, a dokonce se brzy dočkal i úspěšné filmové adaptace (1949). V kulisách lázeňského městečka tu Poláček rozehrál příběh osudem pronásledovaného majitele vyhlášeného hostince Šimona Tatrmuže a jeho "hříšné" ženy Boženy, příběh dvou typických středostavovských hrdinů s dobrosrdečným, ale omezeným a naivním viděním svého světa. K nim přidal řadu dalších komických postav, rozhádané a tvrdohlavé bratry inženýry, po Tatrmužově smrti neohrabaně spravující podnik, rodinu rady Dyndery, kochající se poklidnou lázeňskou atmosférou, kvartána Lumíra, jehož dobrodružné nutkání je zatíženo reparátem z matematiky, či Benno Mertense, svůdníka a herce... Autor tak v mistrné psychologické karikatuře a s nebývalým citem pro jazyk vystihl prostředí maloměsta s celou plejádou nejrůznějších afér, konfliktů i humorných situací. Přestože tu a tam z jeho psaní vysvitne osten ironie.
Zákruty lidského tajemna se otevírají i v posledním, nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna. Je to snad nejdiskutovanější Čapkova práce, vyprovokovala řadu názorů i výkladů. Před čtenáře snad poprvé postavil překvapivě hlavního hrdinu jako člověka nečestného, přesvědčeného o své velikosti a nalhávajícího uměleckou upřímnost svému okolí. Autor sice na několika místech připomene jeho lepší stránky, například se stává, že cítíme nefalšovanou Foltýnovu víru ve vlastní genialitu. Ale tím se jeho životní cesta stává ještě tragičtější, je směšná a málo politováníhodná. Zesilující se slabošství, neschopnost si je přiznat, jako by rezonovalo s náladami některých v pomnichovské době.
Soubor 1333 dopisů, zahrnující všechny komunikační sféry Čapkova života. Čapkův komunikační okruh byl výjimečný: po půl století byly ještě nalezeny dopisy 227 adresátům, s nimiž Karel Čapek korespondoval v poloze úřední, profesionální, literární, společenské, přátelské, rodinné a milostné; přitom je však patrné, že korespondence byla pro Karla Čapka pouze jednou z forem společenského styku. Dva svazky Čapkovy korespondence umožňují nově nahlédnout problematiku Čapkova života a díla, odhalují dosud nezámé, dávno zasuté souvislosti a dokumentárně reflektují Čapkův osobní i společenský život. Vlastní korespondence je doplněna komentáři, v nichž jsou vysvětlena věcně torzovitá místa Čapkova textu a jimiž je čtenář uveden i do širších souvislostí dobových.
Knížka Intimní Karel Hynek Mácha je sepsána z Máchových zápisníků, deníků, poznámek a dopisů, které se až dodneška zachovaly. Velká část těchto zápisků je zašifrována, hlavně pasáže z intimního Máchova života.
Poslední svazek Spisů se vrací na počátek Čapkovy tvorby a uzavírá tak kruh, v němž lze v mnohém najít klíč pro pochopení Čapkova velkého tvůrčího zjevu pozdějšího. Jeho poezie je vázána především na rané období jeho tvorby. Čapek v ní řešil otázky svého mladého věku a jaksi sám pro sebe si ověřoval možnosti básnického výrazu. Mezi básněmi příznačnými pro mladého člověka, v nichž se mladík vyrovnává se svými láskami, zklamáními a v nichž reflektuje i časové události, se začínají objevovat momenty, signalizující nadanou uměleckou osobnost, posléze již samého Karla Čapka v jeho raném tvůrčím období. S Čapkovou poezií, která nakonec zůstala epizodou na počátku jeho tvorby, úzce souvisí jeho činnost překladatelská, zejména jeho rozsáhlý projekt překladů francouzské poezie, později vydávaný pod titulem Francouzská poezie nové doby. Karel Čapek v ní provedl překladatelský experiment - jeho přesný, civilně pojatý, na adekvátnost myšlenky náročný převod se stal zjevením i pro soudobou českou poezii a je dodnes respektován téměř jako kongeniální. Pro úplnost prezentace Čapkovy překladatelské činnosti je zařazen i jeho překlad Berta Harta Brown na Calaverách a Molierova Sganarella.
