Thomas Mann

První román Buddenbrookovi, vydaný v roce 1901, byl následován novelami a povídkami jako Tonio Kröger, Tristan a Smrt v Benátkách. Román Kouzelná hora, vydaný v roce 1924, jímž pokračoval v tradici evropského bildungsromanu, ukazuje Mannovo kompoziční umění: vypravěč si zachovává skeptický, ironický odstup od postav, typické konstelace se opakují jako leitmotivy a převládá syntakticky složitý, sofistikovaný styl. Tyto charakteristiky charakterizují i následující publikace, z nichž stojí za zmínku novela Mario a kouzelník, románová tetralogie Josef a jeho bratři a pozdní dílo Doktor Fausta. Širokou pozornost vzbudily také jeho eseje a prohlášení k aktuálním politickým, sociálním a kulturním otázkám. I když byl zpočátku skeptický vůči západní demokracii, na počátku 20. let se z něj stal neochvějný obhájce Výmarské republiky. Během nacionálně socialistického režimu emigroval v roce 1933 do Švýcarska a v roce 1938 do USA, kde se v roce 1944 stal občanem. Od roku 1952 až do své smrti žil opět ve Švýcarsku.

Thomas Mann pocházel z váženého lübeckého patricijského a kupeckého rodu Mannů. Jeho starší bratr Heinrich a čtyři z jeho šesti dětí, Erika, Klaus, Golo a Monika, byli také spisovatelé.

Thomas Mann byl druhým synem obchodníka a lübeckého senátora Thomase Johanna Heinricha Manna. Jako protestant byl pokřtěn 11. června 1875 v kostele Panny Marie v Lübecku. Jeho matka Julia (rozená da Silva-Bruhns) byla z matčiny strany brazilského původu. Kromě bratra Heinricha (1871–1950) vzešli z manželství také sourozenci Julia (1877–1927, sebevražda), Carla (1881–1910, sebevražda) a Viktor (1890–1949). Thomas Mann později popsal své dětství jako "milované a šťastné". Vyrůstal v bohatých poměrech v Lübecku, kde byl jeho otec senátorem pro ekonomiku a finance od roku 1877 až do své smrti v roce 1891. V roce 1891 zemřel otec Thomase Manna na rakovinu močového měchýře. Ve své závěti nařídil prodej společnosti a domu v Lübecku. Výtěžek byl investován a jejich úroky byly určeny jeho ženě a dětem pro jejich živobytí.

Po devíti letech školní docházky složil Thomas Mann v roce 1894 v Lübecku "jednoletý" (Mittlere Reife), který byl ve skutečnosti určen pouze na šest let, s trvale průměrným až velmi průměrným výkonem. Jeho školní léta mu připadala nudná. Psát začal již v raném věku a v roce 1893 se svými prozaickými črtami a esejemi podílel na školním časopise Der Frühlingssturm, který spoluredigoval. Čtrnáctiletý chlapec podepsal dopis Friedě L. Hartensteinové z roku 1889 slovy "Thomas Mann. Lyricko-dramatický básník". V roce 1894 jako student vyššího gymnázia předčasně opustil Katharineum v Lübecku a odjel do Mnichova, kam se o rok dříve přestěhovala jeho matka se sourozenci.

Krafft Tesdorpf, který byl po smrti svého otce jmenován poručníkem pro děti, které ještě nedosáhly plnoletosti, rozhodl, že Thomas Mann by měl po ukončení školy nastoupit do středostavovské profese. Tomáš proto přijal práci jako dobrovolník v požární pojišťovně, i když ho práce v kanceláři nudila. Jako spisovatel debutoval v roce 1894 novelou Fallen. Byla publikována v literárním časopise Die Gesellschaft, který již v roce 1893 publikoval jeho báseň Zweimaliger Abschied (Dvě sbohem). Poté mu byly nabídnuty další publikace v uměleckém časopise Pan. Díky tomuto počátečnímu úspěchu Thomas Mann v roce 1895 ukončil svou pojišťovací činnost a začal navštěvovat přednášky na Technické univerzitě v Mnichově, aby se později věnoval novinářské profesi. V roce 1896, ve věku 21 let, dosáhl plnoletosti a dostával 180 marek měsíčně z úroků z otcova majetku, což mu umožnilo žít jako spisovatel na volné noze. V letech 1895 až 1896 psal Thomas Mann články pro národně-šovinistický měsíčník Das zwanzigste Jahrhundert, jehož krátkodobým redaktorem byl jeho bratr Heinrich.

V roce 1896 následoval svého bratra Heinricha do Itálie. V červenci 1897 si pronajali pokoj ve městě Palestrina, východně od Říma. Společně tam napsali obrázkovou knížku pro dobře vychované děti. Obsahovala parodické "umělecké básně" a byla ilustrována vlastnoručně podepsanými kresbami. Bratři ho předali své sestře Carle k biřmování. Po Carlině smrti se unikátní exemplář dostal do vlastnictví nejmladšího bratra Viktora, který jej později předal dětem Thomase Manna. Od emigrace rodiny v roce 1933 je považováno za ztracené; dochovaly se pouze básně citované Viktorem Mannem v jeho pamětech Bylo nás pět a některé reprodukce kreseb z jediné společné práce obou bratrů.

Thomas Mann napsal v Palestrině několik novel, včetně Der kleine Herr Friedemann, a začal Buddenbrookovým románem.

Jeho sporadické příspěvky do antisemitského měsíčníku Das zwanzigste Jahrhundert se omezují na dobu šéfredaktorství jeho bratra Heinricha (1895/1896). I když jsou články Thomase Manna umírněnější než zbytek časopisu, stále obsahují protižidovské stereotypy, které lze nalézt i v jeho literárních dílech z přelomu století. Od roku 1898 pracoval rok v redakci Simplicissimus. V roce 1900 byl povolán jako "jednoroční dobrovolník" do služby v mnichovském pluku. Jeho vojenská kariéra skončila po třech měsících kvůli nezpůsobilosti ke službě, protože se mu podařilo díky konexím své matky přesvědčit staršího štábního lékaře, aby mu diagnostikoval ploché nohy, i když, jak sám napsal svému bratru Heinrichovi, "o ploché noze nemůže být ani řeči". Tato zkušenost se odráží ve scéně nástupu ve zpovědi podvodníka Felixe Krulla.

Mannův první román, Buddenbrooks, byl publikován v roce 1901. Dvousvazkové první vydání se zpočátku setkalo s malým ohlasem. Jednosvazkové druhé vydání z roku 1903 naopak přineslo průlom a učinilo Thomase Manna známým veřejnosti. Některé postavy románu mají vzory v rodinné historii Mannových, mnoho vedlejších postav je vytvořeno podle občanů Lübecku. Většina portrétovaných nebyla nadšená z toho, že se v knize ocitli, kvůli ironickému vyobrazení. Ve své eseji Bilse a já se o těchto obviněních veřejně zmiňuje. Brzy se objevil seznam, který identifikoval žijící vzory a který jedno lübecké knihkupectví půjčovalo svým zákazníkům. Vztahy mezi obyvateli Lübecku a jejich prominentními spoluobčany byly proto po dlouhou dobu napjaté. V roce 1929, 28 let po prvním vydání, obdržel Thomas Mann Nobelovu cenu za literaturu pro Buddenbrookovy.

V roce 1903 se projevily první neshody mezi bratry Thomasem a Heinrichem. Ačkoli se Thomas Mann etabloval v očích veřejnosti jako spisovatel, cítil se být svým bratrem zatlačen zpět jako umělec a kritizoval "nudnou nestoudnost" ve svých knihách. Zejména nedávno vydaný román Heinricha Manna Hon na lásku vzbudil jeho znechucení. Přestože se kontakt zcela nepřerušil a docházelo k opakovaným pokusům o sblížení, umělecká výměna probíhala pouze v běžné korespondenci, kdy příslušný pisatel dopisu komentoval díla příjemce. V roce 1904 se Thomas Mann seznámil s Katharinou "Katiou" Pringsheimovou (dcerou matematika Alfreda Pringsheima a vnučkou aktivistky za práva žen Hedwigy Dohmové) a začal se jí dvořit. Do té doby byly v jeho dopisech a denících zdokumentovány pouze homoerotické poblouznění. Svou homosexualitu však neprožil, zůstala u zamilovanosti do "mladíků", která se projevila mimo jiné ve Smrti v Benátkách (Gustav von Aschenbach/Tadzio) a Felixe Krulla (Lord Kilmarnock/Krull).

Rozhodnutím oženit se s Katiou Pringsheimovou se rozhodl pro "spořádaný" život a přiženil se do jedné z nejprestižnějších rodin v Mnichově. Katia nejprve váhala, a tak bylo manželství uzavřeno až 11. února 1905. Ve svém druhém románu Královská Výsost z roku 1909 se Thomas Mann zabýval obdobím nevěsty v literatuře. S Katiou měl šest dětí: Eriku (1905–1969), Klause (1906–1949, sebevražda), Gola (1909–1994), Moniku (1910–1992), Elisabeth (1918–2002) a Michaela (1919–1977, pravděpodobně sebevražda).

V roce 1912 lékaři podezřívali Katiu Mannovou z tuberkulózy, což si vyžádalo delší pobyt v sanatoriu v Davosu. Když ji tam navštívil Thomas Mann, byl uchvácen atmosférou sanatoria, klientelou a Katiiným popisem Tyto dojmy ho inspirovaly k napsání románu Kouzelná hora, který začal psát v roce 1913, ale dokončil jej až v roce 1924 poté, co v roce 1915 přerušil práci na něm.

V roce 1914 se rodina Mannových přestěhovala do Mnichova, na Poschingerstraße 1 v Herzogparku. Když v témže roce vypukla první světová válka, našlo se mnoho spisovatelů, kteří se zejména v buržoazních kruzích v Německé říši nestavěli proti euforické náladě – naopak: začátek války byl vítán a oslavován. Alfred Kerr, Robert Musil, Richard Dehmel a Gerhart Hauptmann byli také přesvědčeni o jeho ospravedlnění. Názor Thomase Manna je uveden v následujících citacích.

Jörn Leonhard ve svých dějinách první světové války cituje vzpomínku dětí na slova svého otce, že "na obloze se brzy objeví ohnivý meč", a vzpomínku na Lva Nikolajeviče Nikolajeviče, "představitele radikálního nenásilí" (Leonhard): "Zvláštní, ale kdyby byl starý muž stále naživu, nemusel by nic dělat, prostě tam byl,  Na Jasnaja Poljana – to by se nestalo – to by se neodvážilo stát." Thomas Mann napsal svému bratru Heinrichovi: "Já osobně se musím připravit na úplnou změnu materiálních základů svého života. Pokud bude válka trvat dlouho, téměř jistě budu tím, čemu se říká 'zničený'." A později pokračuje: "Ve jménu Božím! Co to znamená ve srovnání s převraty, zejména duchovními, které musí vést k takovým událostem ve velkém měřítku! Neměli bychom být vděční za to, že jsme mohli zažít tak velké věci?"

Thomas Mann považoval válku za principiálně nutnou, protože podle jeho názoru bylo nutné "rozbít" "nejzkaženější policejní stát na světě", carské Rusko. Ve svých válečných myšlenkách – úvahách o válce – básník hájil své militaristické bratry. V souladu s imperialistickým duchem té doby také napsal: "Rovnováha Evropy [...] byla bezmocnost Evropy, byla její hanba, více než jednou, ..." Mezitím zcela přerušil kontakt s Heinrichem, který stejně jako Stefan Zweig, Arthur Schnitzler, Romain Rolland a později Hermann Hesse psal proti šovinistickým myšlenkám roku 1914, které určovaly veřejné mínění. Intelektuálními proudy válečného a předválečného období se podrobně zabýval ve svém rozsáhlém díle Betrachtungen eines Unpolitischen, v němž se snaží rozluštit rozdíl mezi německou pesimistickou sebeironií ducha a současnou láskou k životu na jedné straně a románským radikalismem ducha či života na straně druhé. Protikladem k jeho vlastnímu chápání jako německo-buržoazního umělce je jeho bratr Heinrich jako frankofilní "civilizační spisovatel".

Krátce po vydání (konec roku 1918) se však Mann od této fáze svého politického myšlení stále více distancoval.

Vražda říšského ministra zahraničí Walthera Rathenaua 24. června 1922 byla jedním ze spouštěčů Mannova rozhodnutí veřejně se postavit za Výmarskou republiku a její hodnoty. Svým projevem Von deutscher Republik (O Německé republice) se poprvé objevil jako politický napomínač a zastánce nové formy vlády. Demokracie a lidskost jsou podle Manna jedno, a protože člověk se má řídit principem lidskosti, musí proto usilovat o demokratické soužití. Stal se také členem liberálně demokratické Německé demokratické strany. Stal se také členem výboru Panevropské Union.In roce 1924, Mann vydal svůj román Kouzelná hora. Hned od začátku to byl velký úspěch. Následoval nepořádek a rané utrpení a O manželství. V roce 1925 začal pracovat na tetralogii Josef a jeho bratři. Předlohou pro Josefovy kontury byli mladí lidé, kteří se spisovateli cítili okouzleni. Tehdy sedmnáctiletý Klaus Heuser († 1994), syn Wernera Heusera a přítel jeho dětí, s nímž se Thomas Mann seznámil v roce 1927 v Kampen on Sylt a o němž poznamenal, že je jeho "poslední vášní podle lidských měřítek", mohl také přeplynout do postavy Josepha. Jako zakládající člen sekce poezie Pruské akademie umění se Thomas Mann přímo podílel na pokusech o zvýšení reputace literatury. Zejména se stavěl proti tehdy platnému zákonu na ochranu mladých lidí před brakovým a špinavým psaním, který omezoval literární svobodu.

I když již v Lübecku nepůsobil, často se tam vracel. Stejně jako Fritz Behn a Hermann Abendroth, kteří byli oba sponzorováni Idou Boy-Ed v Lübecku, byl Mann jedním z pozvaných hostů na oslavy 700. výročí města v roce 1926. Vrchol oslav 6. června 1926 se shodoval s jeho 51. narozeninami. Bývalá patronka je pozvala do svého bytu u Burgtoru, odkud sledovali průvod. Poté oslavili narozeniny, které uspořádala: Thomas Mann Manns.In projevu 30. listopadu 1926 v mnichovské Tonhalle ostře kritizoval mnichovskou kulturní scénu. Město rychle zareagovalo a zřídilo výbor na podporu literatury – již na začátku roku 1927 byl Thomas Mann jmenován do nově zřízeného Poradního sboru pro literaturu města Mnichova spolu s Catherinou Godwinovou, Hansem Ludwigem Heldem, Hansem von Gumppenbergem, Emilem Preetoriusem, Peterem Dörflerem a Wilhelmem Weigandem. Po Gumppenbergově smrti v roce 1928 byl jmenován Benno Rüttenauer. Poradní sbor podporoval spisovatele udělováním dotací na náklady na tisk a udělováním Ceny básníků města Mnichova, která byla založena v roce 1928 na návrh Thomase Manna. Zatímco Thomas Mann byl zpočátku sebevědomý, od roku 1929 se vliv politické pravice stával stále znatelnějším a byl stále méně schopen prosadit se se svými návrhy.

Nobelova cena za literaturu nebyla pro Manna žádným překvapením. O několik let dříve se spekulovalo, že by ji mohl získat, a on sám v ni doufal již v roce 1927. Odpoledne 12. listopadu 1929 obdržel zprávu ze Stockholmu. Byl zděšen tím, že komise prakticky mluvila pouze o jeho prvním románu. Zasloužil se o to především vlivný stockholmský "kingmaker", Švéd Fredrik Böök, který nedokázal dát najevo žádné pochopení pro román Kouzelná hora a nechal jej několikrát roztrhat. Finanční odměna činila 200 000 říšských marek. Část z nich Mann použil na splacení dluhů svých dětí Klause a Eriky po jejich cestě kolem světa. Kromě toho byla na stavbu letního domu v Nidě na části Kurské kosy patřící Litvě, která je od roku 1996 udržována jako kulturní centrum Thomase Manna, použita k financování dvou automobilů a zbytek byl postaven. Již ve Stockholmu jeden novinář navrhl Mannovým, aby "nechali peníze venku", ale oni nechápali proč. Když v roce 1933 emigrovali z Německa, přišli o velkou část svého majetku, a to o nemovitosti a další majetek.

Volby do Říšského sněmu v roce 1930 přinesly NSDAP obrovský nárůst hlasů (z 2,6 % 20. května 1928 na 18,3 % 14. září 1930). Thomas Mann, který, stejně jako mnoho dalších skeptiků, sledoval rostoucí politický vliv NSDAP s podezřením, se rozhodl apelovat na rozum, projev, který přednesl 17. října 1930 v berlínské Beethovenově síni a který vešel do historie jako "Německá adresa". Arnolt Bronnen, bratři Ernst a Friedrich Georg Jünger a asi tucet nacionálních socialistů se vmísili mezi převážně republikánské a sociálně demokratické publikum, které se marně snažilo znepokojit pokřikováním. Thomas Mann nazval národní socialismus ve střízlivé upřímnosti "obrovskou vlnou excentrického barbarství a primitivní masově demokratické pouťové brutality" s "masovými křečemi, zvonečky, haleluja a dervišským opakováním monotónních hesel, dokud všichni nemají pěnu u úst". Ptal se, zda je to Němec a zda "ideál primitivního, pokrevně čistého, prostého srdce a intelektu, bijícího podpatkem, modrookého poslušného a přísného poctivého, tato dokonalá národní prostota může být vůbec realizována ve zralém, zkušeném kulturním národě, jako je Němec". Potlesk v sále byl veliký, ale ven nepronikl. Thomas Mann byl jedním z nejdůležitějších prominentních oponentů nacionálního socialismu.

Dne 13. února 1933 uplynulo 50 let od úmrtí Richarda Wagnera. Mann přijal několik pozvání, aby při této příležitosti přednesl přednášku. Tuto přednášku (Utrpení a velikost Richarda Wagnera) přednesl 10. února v Auditorium maximum mnichovské univerzity, následující den odjel se svou ženou na zahraniční cestu a přednášel v Amsterdamu, Bruselu a Paříži. Poté Mannovi odcestovali do Švýcarska na zimní dovolenou; byli pravidelnými hosty v Arose a bydleli ve Waldhotelu Arosa. V letech 1914 a 1926 se Katia léčila v lesním sanatoriu, které se později stalo Waldhotelem. Březnové prázdniny roku 1933 v Arose byly prvními dny Mannových v exilu a do Mnichova se odtud nevrátili, částečně na naléhání Eriky a Klause Manna. Když byli všichni členové sekce poezie na Pruské akademii umění požádáni, aby učinili prohlášení o loajalitě k nacionálně socialistické vládě, Mann oznámil svou rezignaci v dopise prezidentovi akademie Maxi von Schillingsovi ze 17. března 1933.

Bavorská politická policie (BPP) prohledala Mannův dům v Mnichově a zabavila ho spolu s jeho inventářem a bankovním účtem.Reinhard Heydrich, který de facto stál v čele BPP, napsal 12. dubna 1933 říšskému guvernérovi von Eppovi: V den spálení knihy, 10. května 1933, byl Thomas Mann vyloučen z mnichovského literárního poradního sboru. Jeho díla byla ušetřena pálení knih, ale ne díla jeho bratra Heinricha a jeho syna Klause.Rozhodnutí obrátit se zády k Německu nebylo pro Mannovy snadné. Mimo jiné za sebou museli zanechat svůj majetek. Jen někteří z nich mohli být později dopraveni do Švýcarska oklikou. Nedošlo k žádným finančním překážkám, protože rodina včas převedla značnou část peněz a peněz z Nobelovy ceny z Německa do Švýcarska. Vydavatel Thomase Manna ho prosil, aby v této těžké době nenechával Němce samotné a souhlasil s tím, že bude pokračovat ve vydávání svých nových publikací.

První zastávkou exilu bylo Sanary-sur-Mer ve Francii. Po počátečních úvahách o usazení v Paříži, Basileji nebo Curychu se Mannovi nakonec přestěhovali do Švýcarska a žili v Küsnachtu poblíž Curychu. Spisovatelova svoboda pohybu se snížila, když mu vypršela platnost německého pasu. Nacistický režim učinil své rozšíření závislým na Mannově osobním vystoupení v Mnichově. Tam na něj již čekal "příkaz k ochranné vazbě". Vyhošťovací řízení, které se týkalo všech celebrit, které emigrovaly od srpna 1933, bylo v jeho případě nejprve pozastaveno. Finanční úřad však využil příležitosti a zabavil jeho dům v Mnichově včetně jeho inventáře. Tvrdili, že vydavatelské smlouvy ukazují, že Mann musí stále platit značné daně za roky 1929 a 1930.

V letech 1934 a 1935 cestovali Mannovi do Spojených států na první dvě cesty. O tohoto významného spisovatele byl velký zájem; Úřady mu povolily vstup bez platného cestovního pasu. Thomas Mann oslavil v Küsnachtu své šedesáté narozeniny; Švýcaři ho v drtivé většině oslavovali. Dne 19. listopadu 1936 mu bylo na jeho žádost uděleno československé občanství pro obec Proseč; přísahu složil v přítomnosti členů své rodiny a československého konzula Lašky v Curychu; státní úřad v Praze poslal všechny listiny kurýrem. Do svého deníku si krátce zapsal: "Podivná událost." O několik týdnů později byl zbaven německého občanství – ve stejné době jako jeho manželka Katia a jejich děti Golo, Elisabeth a Michael. Podle zjištění nezávislé komise historiků bylo vyhoštění usnadněno názorem tehdejšího vyslance Ernsta von Weizsäckera, který se v dopise z Bernu v květnu 1936 vyslovil pro něj, protože Thomas Mann se kromě opovržlivých poznámek zapojil do "nepřátelské propagandy proti Říši v zahraničí". Dne 19. prosince 1936 univerzita v Bonnu zrušila Mannův čestný doktorát, který mu byl udělen v roce 1919. Ve třicátých letech navštívil Mann šestkrát Maďarsko, kde pobýval se spisovatelem a literárním kritikem Lajosem Hatvanym poblíž Budapešti. Zde publikoval několik textů v německy psaných novinách Pester Lloyd, založených v roce 1854, například esej Achtung, Europa!

V září 1937 byl poprvé vydáván německý exilový časopis Mass und Wert. Dvouměsíčník pro svobodnou německou kulturu, který vydávalo nakladatelství Emil Oprechts Verlag v Curychu a do října 1940 vycházel v 17 číslech. Redaktory byli Thomas Mann a Konrad Falke. Šéfredaktorem byl nejprve novinář Ferdinand Lion, od listopadu 1939 pak jeho syn Golo Mann. V roce 1938 se Thomas Mann s rodinou přestěhoval do USA natrvalo. Po příjezdu do New Yorku 21. února 1938 ho reportéři požádali o vyjádření k Berchtesgadenské dohodě, kterou nacionálně socialistický režim uzavřel krátce předtím, a ptali se ho, zda považuje exil za těžké břemeno. Jeho odpověď byla otištěna v New York Times následující den: První zastávkou exilu v USA byl Princeton. Thomas Mann získal na tamní univerzitě hostující profesuru, kterou zprostředkovala jeho mecenáška Agnes E. Meyerová. V jeho učebních osnovách byly čtyři přednášky s tématy, která si sám vybral Goethe, Faust, Wagner, Freud a úvodem do Kouzelné hory.

První rok ve Spojených státech byl úspěšný. Byl finančně zajištěný, jeho díla se dobře prodávala, podnikl několik čtenářských turné, setkal se s významnými osobnostmi a získal pět čestných doktorátů (Columbia, Hobart, Princeton, Rutgers a Yale). Dne 6. června 1939 se vydal na svou prozatím poslední cestu do Evropy. Současně pracoval na svém románu o Goethovi, který dokončil v říjnu 1939 a který vyšel v témže roce pod názvem Lotte in Weimar.

1. září 1939 Hitler zahájil druhou světovou válku invazí do Polska. To vyvolalo zděšení doma i v zahraničí a přimělo Thomase Manna, který byl v té době ve Švédsku, k mnoha akcím. Byl členem několika výborů, které podporovaly emigranty, včetně Unitarian Service Committee a Committee for Jewish and Christian Refugees. V říjnu 1940 začal psát texty pro svůj rozhlasový pořad Deutsche Hörer!. Vysílal se v měsíčních intervalech, jeho varovné a ostré projevy byly od března 1941 nahrávány na disk v Kalifornii a přivezeny do New Yorku leteckou poštou. Odtud byly přenášeny kabelem do Londýna, kde BBC také vysílala pěti až osmiminutové nahrávky na dlouhých vlnách na území Německé říše. Západní spojenci začlenili tyto pokusy o prolomení monopolu německé vysílací korporace zvenčí do své obecné informační politiky a propagandy vůči Třetí říši a jejímu obyvatelstvu. Mann věnoval výtěžek z představení britskému fondu na pomoc při válce. Jedním z jeho nejznámějších projevů je vysílání ze 14. ledna 1945: Není náhodou, že si Mann vybral tak apokalyptický způsob vyjadřování. Nicméně také dělal vtipné figury z Hitlera a jeho pomocníků, kteří se později stali známými jako "paladinové", když kousal části rozhlasových projevů, aby se vyhnul přílišné démonizaci: "No, válka je hrozná, ale její výhodou je, že brání Hitlerovi pronášet kulturní projevy." V projevech se často střídal morální a občansko-sociální odstup. Thomas Mann byl jedním z mála veřejně aktivních oponentů nacionálního socialismu, na které se Hitler ve svých výpadech obracel jménem. Mann oplácel narážkami na rétorické slabiny "Führera" a zdůrazňoval správnost svých vlastních předpovědí:

Společnost, která je známá pod názvem Deutsche Hörer! Rozhlasové vysílání, které se stalo známým, nabídlo mnoho materiálu k diskusi v Německu po válce. Zatímco někteří tvrdili, že Thomas Mann ve svých projevech naznačoval kolektivní vinu všech Němců, jiní byli toho názoru, že byl velmi tvrdý pouze k mentalitě Výmarské republiky a společenskému klimatu v prvních letech nacionálního socialismu.

V roce 1941 se Mannovi přestěhovali do Pacific Palisades, čtvrti Los Angeles v Kalifornii. Od 8. dubna zde žili v pronajatém domě na Amalfi Drive, než se 5. února 1942 mohli přestěhovat do účelově postaveného domu na San Remo Drive. V polovině roku 2016 mu hrozila demolice jako nemovitosti k prodeji, což vedlo k online petici za jeho zachování jménem Společnosti pro výzkum exilu, na které se podílela mimo jiné Herta Müllerová: Dům by se měl stát "místem vzpomínky na historii exilu, místem intelektuální, sociální a kulturní výměny". Za tímto účelem nabyla nemovitost Spolková republika Německo. Byl otevřen jako Dům Thomase Manna v červnu 2018 jako kulturní centrum.

Existovalo také spojení s Aldous Huxleym, které v té době existovalo více než deset let a trvalo, ale nyní se stává stále intenzivnějším, když se Mann přestěhoval do svého bezprostředního sousedství. Thomas Mann nezískal občanství Spojených států až do roku 1944. V letech 1943 až 1947 – přerušeném v roce 1946 rakovinou plic, která byla chirurgicky léčena v Chicagu – pracoval Mann na Doktoru Faustovi. V rámci tohoto projektu již dříve studoval učebnice muzikologie a biografie Mozarta, Beethovena, Berlioze, Huga Wolfa a Albana Berga. Kontaktoval soudobé skladatele, jako byli Stravinskij, Hanns Eisler a Arnold Schönberg, aby získal instrukce v hudební kompozici. Hodně se naučil od Adorna, který v té době žil v sousedství. Ten mu rád podrobně poradil, o čemž podává zprávu sám Thomas Mann ve své autobiografické zprávě Původ doktora Fausta – Román románu a o které informuje i Katia Mannová ve svých Nepsaných pamětech. Dokumentární a historiografický materiál z Lutherovy doby a třicetileté války byl součástí přípravy románu stejně jako Grimmelshausen, sbírky přísloví ze středověku a odborná literatura o Nietzschem. Knihu nazval svou "životní zpovědí" a 21. října 1948 napsal Paulu Amannovi: "Zeitblom je parodie na mě samotného. V Adrianově náladě je víc mého, než by si člověk měl myslet – a měl by věřit." V Kalifornii Mann také získal přístup k Severoamerickým unitářům, jejichž členem se stal. Thomas Mann – dříve luterán – si unitáře cenil především jako náboženské komunity bez dogmatických základů, i když měl blíže ke křesťansky orientovanému unitářství než k novějším humanistickým přístupům. Mann se také objevil jako hostující řečník na kazatelně a zařídil, aby jeho vnoučata Frido a Angelica byla pokřtěna na jaře 1942 v Prvním unitářském kostele v Los Angeles, přičemž on sám působil jako kmotr.

Mann vrazil klín mezi sebe a vlivné literárně-žurnalistické kruhy západního poválečného Německa: Ve svém otevřeném dopise Walteru von Molovi Proč se nevracím do Německa obhajoval tezi o kolektivní vině Němců. Výsledkem byly výhružné dopisy a sžíravé recenze od jeho lékaře Fausta. Bombardování německých měst za druhé světové války komentoval slovy: "Všechno se musí zaplatit." Muselo uplynout několik let, než se mezi západoněmeckou veřejností objevil smířlivější postoj k Thomasu Mannovi.

Thomas Mann byl stále více zklamán americkou politikou po smrti amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta v roce 1945 a zejména od začátku studené války v roce 1947. Své rozhodnutí vrátit se do Evropy si poprvé zaznamenal do deníku v prosinci 1949. Upevnil se, když byl v červnu 1951 před Sněmovnou reprezentantů v Kongresu popsán jako "jeden z předních světových apologetů Stalina a spol." Stejně jako před ním němečtí emigranti Hanns Eisler a Bertolt Brecht, musel se ze své činnosti zodpovídat před Výborem pro neamerickou činnost. Přesně o rok později, v červnu 1952, se Mannovi vrátili do Švýcarska se svou dcerou Erikou. Ve svém deníku hovořil o "opakované emigraci". Tam se nejprve přestěhovali do pronajatého domu v Erlenbachu u Curychu a poté žili od roku 1954 v zakoupené vile v Kilchbergu, Alte Landstrasse 39, nad Curyšským jezerem. Thomas Mann navštívil Německo již v roce 1949 u příležitosti oslav Goethových 200. narozenin. Navštívil Frankfurt nad Mohanem (Trizone) a Výmar (SBZ), na který západoněmecká veřejnost pohlížela s podezřením, ale Mann to komentoval větou: "Neznám žádné zóny. Moje návštěva je pro samotné Německo, pro Německo jako celek, a ne pro okupované území." Ve Frankfurtu nad Mohanem obdržel západoněmeckou Goethovu cenu. Ve Výmaru se setkal s Johannesem R. Becherem, předsedou Kulturního sdružení a pozdějším ministrem kultury NDR, a také s plukovníkem Tjulpanovem, vedoucím informačního oddělení SMAD, a byl za něj vyznamenán východoněmeckou Goethovou národní cenou. Celá cesta, která ho zavedla také do Stuttgartu a zničila Mnichov, byla pod policejní ochranou, protože předem přišel několik výhružných dopisů. Nakonec se však dočkal nadšeného přijetí a jeho frankfurtský projev Goethe a demokracie byl přenášen z reproduktoru z kostela sv. Pavla na nádvoří, kde stáli další posluchači. Finanční odměnu Frankfurtské ceny věnoval Thomas Mann nemajetným spisovatelům, částku Výmarské ceny za rekonstrukci tamního Herderova kostela. V roce 1953 přijal Thomas Mann čestné předsednictví německé Schillerovy nadace ve Výmaru (NDR). V červnu téhož roku na pozvání z Hamburku opět poprvé cestoval na sever Německa. Z Hamburku si 10. června udělal s manželkou zajížďku k Baltskému moři, kde navštívili Travemünde, jeho "ráj dětství". Tam jako chlapec trávil letní prázdniny, stejně jako to nechává prožít svého mladého hrdinu Hanna v Buddenbrookově románu. Vzpomínky na tuto dobu se objevují i v dalších dílech, a to jak u Tonia Krögera, tak u Felixe Krölla. Své rodné město Lübeck navštívil jen krátce a nechal se vyfotografovat před ruinami Buddenbrookského domu v Mengstraße. Následující rok pokračoval v práci započaté v roce 1909 na románu Zpověď Felixe Krulla, který nakonec zůstal fragmentem kvůli jeho blížící se smrti.

U příležitosti 150. výročí úmrtí Friedricha Schillera v roce 1955 publikoval Mann esej Versuch über Schiller a pronesl slavnostní projevy na oslavách; nejprve ve Stuttgartu a 14. května 1955 ve Výmaru. V tento den mu bylo předáno osvědčení čestného člena Německé akademie umění.

Na začátku léta 1955 navštívil Travemünde a své rodné město naposledy, které ho tentokrát pozvalo: 20. května mu bylo v Lübecku uděleno čestné občanství. Ve své děkovné řeči se zmínil o svém otci, bývalém senátorovi města: "Mohu říci, že jeho obraz vždy stál v pozadí všech mých činů a vždy jsem litoval, že jsem mu za jeho života mohl dát tak malou naději, že se ještě stanu něčím váženým ve světě. O to hlubší je uspokojení, které mě naplňuje, že mi bylo uděleno privilegium vzdát čest svému původu a tomuto městu, i když neobvyklým způsobem."

V červenci 1955 pár pobýval v nizozemském přímořském letovisku Noordwijk v Jižním Holandsku. 18. července se Thomas Mann poprvé zmínil své ženě o tahavé bolesti v levé noze, která "nedávno přiletěla k němu" a nyní ho začala obtěžovat. Lékaři konzultovali diagnostikovanou trombózu žil na nohou a předepsali klid na lůžku. Dne 23. července se předčasně vrátil do Curychu k další léčbě. V kantonální nemocnici se jeho stav na krátkou dobu zlepšil. Pln očekávání návratu do Kilchbergu napsal Theodoru W. Adornovi: "Pazienza! Je to čas Magic Mountain, do kterého jsem vstoupil." Během několika dní však následovalo neustálé zhoršování: Ztrácel váhu a stále více trpěl nedostatečností krevního oběhu. Dne 12. srpna 1955 Thomas Mann zemřel ve věku osmdesáti let v curyšské kantonální nemocnici na následky prasknutí dolní břišní aorty (aorta abdominalis) v důsledku arteriosklerózy.

Pohřbu na hřbitově v Kilchbergu dne 16. srpna se zúčastnila řada truchlících z Německa i ze zahraničí. Jak napsal Carl Zuckmayer, jeden z dlouholetých společníků zesnulého, ve svých slovech na rozloučenou: "U této rakve utichá mínění dne. Naplnil se život, který byl zasvěcen jedinému obsahu: práci německého jazyka, pokračující existenci evropského ducha."