Lev Davidovič Trockij

Lev Davidovič Trockij (Лев Давидович Троцкий), vlastním jménem Lejb Davidovič Bronštejn (Лейб Давидович Бронштейн) (* 7.11.1879, Janovka, Carské Rusko, † 21.8.1940, Mexico City, Mexiko) byl bolševický revolucionář a marxistický teoretik židovského původu. Vynikal také jako řečník a organizátor. Spolu s Leninem byl jako předseda Petrohradského sovětu hlavním představitelem ruské říjnové revoluce v roce 1917, i když se přímo nepodílel na přípravě ozbrojeného povstání, protože věřil, že je předčasné. Významnou úlohu sehrál jako vrchní velitel bolševické armády během ruské občanské války. Po Leninově smrti upadl do nemilosti Stalina a byl vypovězen ze země. Pobýval v Turecku a nakonec se usadil v Mexiku, kde byl v roce 1940 zavražděn agentem NKVD.

Narodil se židovským rodičům na ukrajinském venkově. Za své politické aktivity byl vyloučen z vysoké školy a roku 1902 deportován carskými úřady na Sibiř (celkem dvakrát). Poprvé unikl a opustil zemi pod jménem Trockij (které si vypůjčil od vězeňského dozorce) a vydal se do Velké Británie. Ale v tom samém roce byl po návratu domů znovu deportován na Sibiř. Byl jedním z účastníků revoluce konané v Petrohradě roku 1905–1906. O rok později byl v exilu znovu a vydržel v něm až do roku 1917. Žil v New Yorku a odtud vyzýval ke svržení ruské Prozatímní vlády a k převzetí moci sověty. Pak se svou rodinou opustil New York a vydal se na cestu lodí zpátky do Ruska. Dorazil tam na začátku května roku 1917. Tam jeho přívrženců přibývalo, z řad jedné z frakcí ruské sociálně demokratické dělnická strany, bolševiků. Na sjezdu bolševické strany se rozhodlo, že se v dohledné době uskuteční ozbrojené povstání proti Prozatímní vládě. Tím pádem se schylovalo k říjnové revoluci, která se konala roku 1917.

Rudé gardy pod Trockého velením obsadily mosty přes Něvu, Baltské nádraží, vládní budovy a všechny opěrné body města. Na pomoc přišli i kronštadští námořníci a společně s gardisty zaútočili na budovu Zimního paláce, kde sídlila prozatímní vláda. Trockij předal obráncům paláce ultimátum, ale když bylo odmítnuto, začal po signálním výstřelu z křižníku Aurora, s ostřelováním Zimního paláce z Petropavlovské pevnosti a z Aurory. Palác byl dobyt ve 2.40 hod. ráno. Prozatímní vláda padla a státní moc přešla do rukou Vojenského revolučního výboru a do rukou dělnických sovětů.

Boj o moc se Stalinem

Trockij působil od té doby v úzkém vedení státu. Po Leninově smrti se rozhořely boje o moc mezi Trockým a Stalinem. Jejich symbolickou předehrou byla neúčast Trockého na Leninově pohřbu, jež byla důsledkem Stalinovy osobní intriky. V okamžiku Leninova skonu mířil Trockij na Kavkaz, aby se zotavil ze zdravotních potíží. Ze Stalinova popudu mu bylo zasláno oznámení s chybným datem Leninova pohřbu, aby se zamezilo jeho osobní účasti na posledním rozloučení s ikonou "světového proletariátu". Ačkoli Trockij sám tuto epizodu zlehčoval, podle mnohých tato neúčast přispěla ke ztrátě jeho mocenského postavení. Stalin byl generálním tajemníkem strany, ale Trockij ostře polemizoval s jeho názory na výstavbu sovětského státu. Vyzdvihoval nutnost urychlené industrializace státu, a především počal kritizovat to, co vnímal jako počátek nadvlády úzké byrokratické kasty nad obyčejným lidem.

Roku 1925 byl donucen odstoupit z postu předsedy revoluční vojenské rady a z funkce lidového komisaře vojenství. Přesto neustával ve ostré kritice na Stalinovu adresu a roku 1927 byl proto definitivně vyloučen ze strany. O rok později se Trockij uchýlil do Almaty, města v Kazachstánu. Stalin ho vyzval, aby se vzdal jakékoliv politické činnosti, jinak bude vypovězen ze SSSR. Záhy byl obviněn, že vytvořil ilegální trockistickou organizaci. Neuposlechl ani poslední výzvu a roku 1929 byl vypovězen ze SSSR.

Žádná země nebyla Trockého ochotna přijmout. Dočasné útočiště nalezl na ostrůvku poblíž Istanbulu, posléze požádal o azyl v Německu, ale to mu nedovolilo ani lázeňský pobyt. Přesto absolovoval Trockij úspěšné přednáškové turné po Evropě. V lednu 1933 zasáhla Trockého těžce sebevražda jeho dcery a po nástupu Hitlera v Německu musel definitivně pohřbít naději na světovou revoluci. Téhož roku mu byl povolen pobyt ve Francii, ze které byl o rok později vykázán v reakci na to, že unikl svým strážcům a sešel se se zástupci Komunistické internacionály. Při vyšetřování navíc prohlásil, že je starý spiklenec a uvedl, že připravuje vznik IV. internacionály, která by se postarala o světovou socialistickou revoluci.

Azyl mu poskytla, v době kdy pobýval v Norsku, mexická vláda, a to roku 1936. V Sovětském svazu mezitím probíhalo období čistek prováděných Stalinem, proti takzvaným trockistům. Ač bez důkazů, obvinění byli vždy „usvědčeni“. V roce 1937 zahynul v důsledku čistek Trockého syn Sergej, jenž zůstal v SSSR, a v únoru 1938 za okolností nasvědčujících účasti sovětské rozvědky (komplikace následkem operace slepého střeva) zemřel v Paříži Trockého syn Lev Sedov. Trockij se ze svého sídla v Mexiku pokusil o vytvoření mezinárodního tribunálu k odsouzení Stalina. Nadále pokračoval v boji proti stalinské formě komunismu, i když věděl, že je tím jeho život ohrožen. Se svou ženou mezitím nalezl klid v domě známého malíře Diega Rivery, s jehož ženou Fridou prožil milostný románek.

V únoru 1940 sepsal svou politickou závěť a v květnu téhož roku přežil vražedný útok na svůj dům, inscenovaný Stalinovými agenty. Tři měsíce nato, 20. srpna roku 1940, byl při druhém atentátu těžce zraněn (úderem cepínu do hlavy) španělským komunistou Ramónem Mercaderem, tč. agentem NKVD, vydávajícím se za kanadského občana levicového smýšlení. Na následky vražedného útoku Trockij následujícího dne zemřel. Mercaderovi vyměřil mexický soud nejtěžší trest, dvacet let žaláře. Pod falešnou identitou vystupoval i před soudem a jeho pravou totožnost odhalily otisky prstů až v roce 1950, kdy měl odpykáno již přes polovinu trestu. Po propuštění Mercader pobýval dočasně na Kubě a v komunistickém Československu. Zemřel v Moskvě.