Václav Jamek Knihy

Soubor fejetonů otištěných v Listech v letech 2005–2015. Původní texty ovšem autor doplňuje a rozvíjí Memorandech, v jakýchsi vysvětlivkách budoucím generacím, jež rozsahem někdy přesahují původní text. Knižní vydání se totiž podle jeho názoru musí vyrovnat s tím, že útvar daného žánru je „časový a příležitostný, často komentuje jevy a události, které jsou v danou chvíli čtenářům srozumitelné i v narážce, ale které se postupně z povědomí vytratí, a po deseti letech už nemusí být zřejmé, čím to chce autor své čtenáře vlastně pobavit, případně dopálit“. Naplnění tak dochází autorovo přesvědčení, že fejeton je vlastně poddruh eseje. „A ke všemu se pak zjevil subjekt další, nečekaný,“ do textu začal škodolibě zasahovat autorův „inexistenciální souput¬ník Eberhardt Hauptbahnhof, kdysi básník závratných nížin, leč ani to mu nebylo dost ubohé“.

Jacques Prevel, Gilberte H. Dallasová, Gérald Neveu, Stanislas Rodanski, Roger-Arnould Rivière, Jean-Pierre Duprey, Francis Giauque, Jean-Philippe Salabreuil – básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stranou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná. Poezie je pro některé z nich také jen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začíná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poezie mezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tom nejsyrovějším významu slova existenciální. Často se opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezůstává u pouhých automatických hříček. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou stržené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.

Literatura, homosexualita, AIDS Průkopnická práce známého spisovatele s podtitulem Literatura, homosexualita, AIDS je mistrným esejem, seznamujícím českou veřejnost poprvé zevrubně se staletými dějinami vztahu mezi homosexualitou a literaturou s přihlédnutím k dnes palčivému problému AIDS. Jde o základní dílo, s nímž by se měl seznámit každý, kdo se zajímá o problematiku homosexuality vůbec. Kniha vychází jako první svazek nové edice Svazky úvah a studií.

Vtipné úvahy směřující ke správnému používání češtiny v různých situacích a na všech společenských úrovních.

Obsáhlý výbor z esejistického a publicistického díla Václava Jamka (* 1949), jednoho z nejvýznamnějších současných českých spisovatelů, vynikajícího překladatele z francouzštiny, nositele literární ceny Medici. Kniha Duch v plné práci shrnuje prakticky všechny Jamkovy česky psané eseje a články z let 1977–2003: monografické i souhrnné studie o francouzské literatuře, přednášky, literární kritiky, kulturně-politické stati, drobné články, polemiky, fejetony a rozhovory. Čtenář v ní nalezne mimo jiné stati o A. Camusovi, J. Genetovi, F. Kafkovi, H. Michauxovi, V. Nabokovovi, G. Perecovi, B. Vianovi, francouzských židovských autorech, studii o homosexualitě v literatuře a přehled současného francouzského románu. Kniha je doplněna zevrubnou ediční poznámkou, jmenným rejstříkem a úplnou bibliografií Jamkova díla.

Humorná kniha o setkání dvou podivínských bláznivých ochmelků s technicky vyspělým a suchopárným „ufonem“ Hmotou. Text doplňují ilustrace Vladimíra Renčína. Ke dvěma starým Bourboňanům, kteří vzdorují příchodu moderních vymožeností do rodné vsi, zavítá mimozemšťan z planety, kde neexistuje radost ze života a jeho prostých darů. Výměnou za zelňačku, rajský požitek pro racionální obyvatele vzdáleného Oxu, plní staříkům různá pošetilá přání, čímž jim pouze komplikuje život. Ani návrat milované nebožky ženy, ani příval zlaťáků neulehčí oběma kumpánům v jejich starostech. Za rozpadajícími se barabiznami staříků se má budovat zábavní park - jako by nestačilo, že je cizáčtí "chalupáři" už tak dost obtěžují svou hlučnou přítomností. Dědové se mají přestěhovat do domova důchodců, a to je představa, se kterou se nemohou smířit... Část nákladu brožovaná.

Když Krkavčí múza vyšla v roce 1992, kritika ji označila za knihu „rozlišování a generačního vymezování“. Je to introspektivní esej, plná pochybností o smyslu literatury v postbaudelairovské epoše, kdy beletrie ustupuje médiím a virtuálním realitám. Autor se vyznává z pocitu nepatřičnosti a nesounáležitosti s okolím, v němž by bylo nejvhodnější mlčet. Hlavním důvodem pro takové nasměrování k mlčení je devalvace literárního poselství v moderní a postmoderní době, kdy básník píše pro úzký okruh čtenářů a nemůže se opřít o objektivní literární kritiku. Jeho slovo přestává být veřejnou záležitostí a literatura se stává labyrintickým útvarem, hermetickou uzavřeností. Jamek si uvědomuje potřebu navrátit básníka do veřejné obce a učinit jeho řeč znovu srozumitelnou. Oživuje baudelairovský paradox zavrženosti a prokletosti básníka, který může vymanit řeč z devalvace a „znovu vynalézt knihtisk“. Autorova zkušenost z totality se promítá do jeho pohledu na současný diktát ekonomického barbarství. Jamek zdůrazňuje, že psaní je jednou z mnoha lidských činností, a i když je jeho přístup dualistický, je si vědom nebezpečného rozhraní mezi intelektuálem a umělcem.

Publikace obsahuje texty ze semináře Centra pro ekonomiku a politiku z 9. ledna 2010 a několik dalších doplňkových textů. Jsou zde také přetištěny úryvky z díla Alberta Camuse.

Tento román se určitě neodehrává na podzim a dokonce ani ne v Pekingu. Snový svět, vzdáleně připomínající ten náš, zalidňují vágně vykreslené postavy, autor se dosyta vysmívá všem a všemu, syrově odhaluje sobeckost mocných a bohatých, vrství symboly a tajemství, hraje si s jazykem i logikou. Ale také, a především, píše o lásce, o lásce tragické a prazvláštní, která zaplaví veškerou mysl.

Svazek obsahuje autorovy verše z let 1972-1983.

Kniha o životě jednoho námořníka, jehož existence osudově změní život všem, kdož se s ním setkají. Homosexualita, zrada, vražda.

René Crevel (1900–1935) patřil k jádru surrealistické skupiny, v níž proslul zejména průzkumem snových stavů. „Jako se někdo rodí modrooký, narodil se on jako vzbouřenec,“ napsal o něm Philippe Soupault. André Breton: „V jeho krásném chlapeckém pohledu, v kouzlu, kterým působí, v obavách a vyzývavosti, které se v něm stejně snadno probouzejí… v tom všem převládá úzkost.“Na rozdíl od většiny surrealistů napsal Crevel jen hrst básní, neuznával ani princip automatického psaní. Jeho žánry byly jistý druh románu a esej, od sebereflexe po pamflet odrážející jeho silnou politickou angažovanost. Když se mu r. 1935 během protinacistického Kongresu spisovatelů na obranu kultury nepodařilo urovnat roztržku mezi surrealisty a sovětskou delegací, která prosadila jejich vyloučení, spáchal Crevel sebevraždu. Přispěla k tomu i jeho znovu se rozmáhající tuberkulóza; představa sebevraždy ho však provázela celým životem.Moje tělo a já z r. 1925 je kniha prvního bilancování. Crevel ji psal v době, kdy se načas vzdálil surrealistům a přidal se ke končícímu hnutí dada, podnětem k ní byla potřeba nové rovnováhy. Je přímočarým zamyšlením nad vlastním životem, které chce skoncovat se všemi úhybnými manévry a s tím, čemu autor jinde říká „mlžno v duši“. Surrealistická je především v této upřímnosti a v důrazu na úplnost člověka i na podstatnou úlohu jeho tělesnosti.

Satirický, společensky angažovaný román se rozvíjí v pásmu reálném a fantastickém. Líčí příběh muže, který si ze vzpomínek utváří obraz dětství poznamenaného druhou světovou válkou, a přibližuje život na ostrově W, který se postupně stává apokalyptickou vizí totalitní nelidské společnosti.

Soubor povídek současného francouzského prozaika zaujme výbušným vypravěčstvím, humorem a láskou ke všemu pozemskému. Některé z povídek nově zpracovávají klasická mytická témata, v jiných se objevují mýty, které vytvořila až moderní doba. Titulní povídka je vtipnou ukázkou autorova realismu, jímž navazuje na maupassantovskou tradici.

Jemný milostný příběh, jehož hrdiny jsou dva přátelé, kteří se zamilují do jedné ženy. Dílko bez těžkopádné psychologické analýzy, s typicky francouzským espritem rozebírá otázku přátelství, lásky a problém, může-li žena milovat dva muže, spojené poutem přátelství a naopak.

Guy Roland je muž, který ztratil paměť a snaží se rekonstruovat vlastní minulost. Jako bývalý soukromý detektiv využívá postupů policejního pátrání a z dokumentů, fotografií, adres, rozhovorů skládá po střípcích historii jednoho života. Na své pouti proti toku času dospívá do období německé okupace Francie, která osudově rámuje bezvýznamné životy lidí, s nimiž ho minulost spojuje. Životní příběhy postav, jimiž je románový děj zalidněn, dostávají za těchto podmínek takřka tragické rozměry, a nezřídka tragédiemi i končí. Na detektivním půdorysu románu rozvíjí Modiano svá osobitá témata, jimiž se zabývá v celém dosavadním díle: téma paměti a zapomnění, minulosti, bezdomoví, identity osobnosti. Nevzrušeně a nepateticky se snaží vytyčit hranici mezi zaměnitelným a jedinečným v životě člověka.

Rok s ostatními sirotky, próza na pomezí autobiografie a románu, vychází z dávného autorova záměru rekapitulovat krátké údobí, které musel ve svých dvanácti letech prožít v dětském domově. Práce s časem tu představovala literární výzvu. Bylo zapotřebí skloubit tři časové roviny - čas dětství a dva momenty a dvě perspektivy, v nichž byl potom text sepsán: mládí, kdy autor opustil první pokus ve stavu torza, a stáří, kdy se rozhodl knihu dopracovat, ale včlenit do ní i zlomky z mládí. Dílo tak jako by mělo dva autory, ale současně přece jenom jednoho. „Chci vyprávět o tom, jak jsem se naučil smát,“ říká autor hned v první větě knihy; a jde o smích sebeobranný, který je pro bezmocného nástrojem vzpoury. Do mysli dítěte se zároveň s probuzením těla téměř nepozorovaně vkrádá mravní uvědomění, jehož výsledkem je nakonec stupňující se nesouhlas se světem, deziluze z dospělosti a pobouření. Osiřelost a život v dětském domově, který je v knize vylíčen, ne krutý, ale bez lásky, působí jako svého druhu urychlovač, který činí vnímání věcí ostřejším. Dítě začíná chápat, že vzdor je vlastně vůlí nenakazit se zmarem a trvat na vlastním životě. Vydáno s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Obsáhlý román s hlavním hrdinou, chlapcem Theem, jeho lidské a názorové zrání, příběhy lidí a lidiček z předměstí Belfordu před 2. světovou válkou

První český překlad vrcholného básnického díla francouzského básníka, povoláním lékaře, vychází k stému výročí jeho narození. Doslov „Básník hýřící rovnováhou“ napsal Václav Jamek.

Monografie s ukázkami z výtvarného díla malíře Zdeňka Sklenáře, vydaná k jeho pětasedmdesátinám.

Z francouzských originálů Le Vin Paris (Gallimard 1947), Le Nain (Gallimard 1954), Le Passe-Muraille (Gallimard 1943), a Derriere chez Martin (Gallimard 1938) přeložila Jarmila Fialová, z francouzských originálů En arriere (Gallimard 1950) přeložila Marie Janů. Doslovem opatřil Václav Jamek. Výbor z povídkové tvorby Marcela Aymého představuje autora u nás známé Zelené kobyly v poněkud jiném, plnějším světle: v celé šíři jeho osobité literární výpovědi, vyklenuté mezi póly moderní fantastické nadsázky či satiricko-archaizujícího humoru.

Jedná se o dvojjazyčné vydání poezie Suzanne Renaud v překladu Bohuslava Reynka. Kniha obsahuje všechny básně Suzanne Renaud, které Bohuslav Reynek přeložil do češtiny, včetně několika studií v češtině a francouštině a několika překladů Reynkových básní do francouštiny.

Vaclav Jamek qui vit à Prague a écrit cet essai sur lui-même directement en français. Il y parle de son inaptitude fondamentale au bonheur, de sa propension à ce qu'il appelle "l'exaspération féconde". Il dit également sa situation inconfortable de citoyen d'un pays toujours en porte-à-faux dans l'histoire, ses déboires d'homosexuel, ses séjours en France, pour laquelle il n'est pas tendre. Mais ce sentiment tragique de la vie n'étouffe pas la veine comique et dérisoire si typique de la culture tchèque.