Hafiz
Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz Šírází ( خواجه شمسالدین محمد حافظ شیرازی, asi 1320, Šíráz – 1390, Šíráz), známý především jako Háfiz, byl perský lyrický básník. V Íránu je dnes nejpopulárnějším básníkem a soubor jeho díla (běžně označován jako díván) má své místo v domovech většiny Íránců. Jeho básně se dodnes často učí zpaměti, používají se také jako přísloví a pořekadla, jsou zhudebňovány nebo slouží jako zdroj inspirace pro vizuální umění a kaligrafii. Háfizovo mauzoleum je vrcholným dílem íránské architektury. V Íránu se 12. říjen slaví jako Den Háfize.
Přes Háfizův vliv na perskou kulturu i jeho nesmírnou popularitu přetrvávající dodnes je toho o jeho životě známo jen velmi málo. Zvláště fakta o jeho dětství a mládí jsou známá pouze jako mýtická anekdota. Dnešní vědci se většinou shodují na tom, že se narodil v roce 1315, popřípadě 1317, a zemřel roku 1390. Většinu svého života Háfiz strávil ve městě Šíráz. Už během svého života byl uznávaným a obdivovaným básníkem. Byl často napodobovaným jinými perskými básníky a znám i za hranicemi Persie. Nabídky mecenášství údajně pocházely i z Iráku nebo Indie.
Hlavními tématy jeho básní, z nichž většina má formu gazelu, jsou láska, oslava vína a opojení, pravé víry i poukazování na pokrytectví náboženských představitelů. Háfizovy básně byly mnohokrát přeloženy a jsou stále znovu analyzovány. Perskou literaturu po 14. století ovlivnilo více než jakékoli jiné dílo.
V roce 1771 poprvé přeložil Háfize do angličtiny významný britský filolog a indoevropeista William Jones. V Evropě ho ale proslavil především Goethe v knize Západovýchodní divan. Dále byl v západním světě Háfizem ovlivněn například Ralph Waldo Emerson, V roce 1881 vznikl jeho první překlad do češtiny, podílel se na něm také Jaroslav Vrchlický.
Zda Háfizovo dílo interpretovat podle jeho doslovného nebo mystického významu, zůstává mezi vědci předmětem sporu. V Evropě byl Háfiz nejdříve chápán jako konvenční lyrický básník tvořící básně podobné například milostné poezii Francesca Petrarcy. Později byl také interpretován jako básník didaktického, extatického mysticismu – od této teorie ale vědci následně upustili. Tato nejasnost do značné míry pramení z toho, že ve 14. století jazyk lyrika a jazyk mysticismu do značné míry splývaly, neboť bylo zvykem vyjadřovat myšlenky mysticismu pomocí lyrického, nikoli prozaického jazyka.
Asi dvacet let po jeho smrti byla Háfizovi postavena Háfizova hrobka v Šírázu. Do své dnešní podoby byla upravena ve třicátých letech 20. století a je dílem francouzského archeologa a architekta Andrého Godarda. Na alabastrové náhrobní desce je vyryta jedna z Háfizových básní. Pro mnohé Íránce je Háfizova hrobka poutním místem a patří k nejnavštěvovanějším památkám Šírázu.