Uli Aumüller Pořadí knih (chronologicky)

'Everyone who cares about freedom and justice for women should read The Second Sex' Guardian Simone de Beauvoir famously wrote, 'One is not born, but rather becomes, a woman'. In this groundbreaking work of feminism she examines the limits of female freedom and explodes our deeply ingrained beliefs about femininity. Liberation, she argues, entails challenging traditional perceptions of the social relationship between the sexes and, crucially, in achieving economic independence. Drawing on sociology, anthropology and biology, The Second Sex is as important and relevant today as when it was first published in 1949.

Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez…

"A magic curtain, woven of legends, hung before the world," writes Milan Kundera in The Curtain, his fascinating new book on the art of the novel. "Cervantes sent Don Quixote journeying and tore through the curtain. The world opened before the knight-errant in all the comical nakedness of its prose." For Kundera, that curtain represents a ready-made perception of the world that each of us has—a pre-interpreted world. The job of the novelist, he argues, is to rip through the curtain and reveal what it hides. In this entertaining and always stimulating essay, Kundera cleverly sketches out his personal view of the history and value of the novel in Western civilization. Too often, he suggests, a novel is thought about only within the confines of the language and nation of its origin, when in fact the novel's development has always occurred across borders: Laurence Sterne learned from Rabelais, Henry Fielding from Cervantes, Joyce from Flaubert, García Márquez from Kafka. The real work of a novel is not bound up in the specifics of any one language: what makes a novel matter is its ability to reveal some previously unknown aspect of our existence. In The Curtain, Kundera skillfully describes how the best novels do just that.

Román nabízí zamyšlení o našem místě na Zemi, poznání sebe sama, o smrtelnosti, věrnosti, o lásce. O stárnutí každého z nás, ale také o stárnutí moderní evropské kultury jako celku. Jean-Marc zanechal studia medicíny a smysl svého života vidí ve vztahu s Chantal, starší a zkušenější ženou. Snaží se zahnat její obavy ze stárnutí a aby jí dokázal, že je stále přitažlivá, posílá jí anonymní dopisy s vyznáními. Tato nevinná strategie však bude mít neočekávané následky. Typicky "kunderovská" zápletka je postavena na zpochybnění lásky a důvěry, které jsou ve světě nejistoty pro partnery jistotou. Co se ale stane, když se rovnováha poruší? Proč je naše jedinečnost ve vztazích tak podstatná? Jak ji zachovat v době, kdy na nás ze všech stran útočí nerealistické představy o kráse, lásce a erotice?

What I Loved begins in New York in 1975, when art historian Leo Hertzberg discovers an extraordinary painting by an unknown artist in a SoHo gallery. He buys the work; tracks down the artist, Bill Wechsler; and the two men embark on a life-long friendship. Leo's story, which spans twenty-five years, follows the growing involvement between his family and Bill's--an intricate constellation of attachments that includes the two men, their wives, Erica and Violet, and their sons, Matthew and Mark.The families live in the same New York apartment building, rent a house together in the summers and keep up a lively exchange of ideas about life and art, but the bonds between them are tested, first by sudden tragedy, and then by a monstrous duplicity that slowly comes to the surface. A beautifully written novel that combines the intimacy of a family saga with the suspense of a thriller, What I Loved is a deeply moving story about art, love, loss, and betrayal.

Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s Josefem, kolegou z emigrace, který byl v Praze krátce jejím milencem. Román podává jímavý obraz lásky a jejích projevů, což je téma, které se v Kunderových románech opakuje. Román zkoumá pocity vyvolané návratem do vlasti, která přestala být domovem. Přetváří tak odysseovské téma návratu domů. Vždy se domníváme, že naše vzpomínky se shodují se vzpomínkami milované osoby, že jsme prožili totéž. Ale to je jen iluze. Na druhou stranu, co můžeme očekávat od naší slabé paměti? Zaznamenává jen "bezvýznamnou, nepatrnou částečku" minulosti, "a nikdo neví, proč právě tento kousek, a ne jiný". Žijeme své životy utopené v obrovském zapomnění, což je skutečnost, kterou odmítáme uznat. Jen ten, kdo se po dvaceti letech vrátí, jako Odysseus vracející se na rodnou Ithaku, může být oslněn a ohromen. Nevědění, předposlední román Milana Kundery napsaný francouzsky, vychází poprvé v českém překladu Anny Kareninové. S doslovem Sylvie Richterové.

Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou... O Moru (1947) si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam má především epidemie sama; lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest.

Tuto útlou knížku „psaní o čtení“ Pennac nazval Jako román nejen proto, že oprávněně doufal, že ji každý zhltne „jako román“, ale i protože by rád, aby suchopárnou výuku literatury nahradily „románové“ hodiny, kdy profesor „jen“ čte velká díla světové literatury a žáci mu visí na rtech. Právě předčítání nahlas je totiž podle Pennaca nejlepší způsob, jak naučit lásce ke knihám. Pennac sám má knihy zřejmě opravdu rád, nementoruje, ale poutavě a vtipně vypráví, cituje a nápaditě inspiruje. Ačkoli v úvodu snažně prosí, aby jeho text „nesloužil pedagogům jako mučicí nástroj“, měl by se stát povinnou četbou ne snad studentů, ale profesorů, učitelů a rodičů. Čtenářů jistě přibude, pokud se v přístupu k nim bude dodržovat vtipné Pennacovo desatero nezadatelných práv čtenáře. To výstižně zakončuje „právo mlčet“ – nemuset knihu pitvat a nechat si pro sebe ryze soukromý zážitek četby.