Uli Aumüller Pořadí knih (chronologicky)

Provokativní, vtipný a neotřelý román o ženách a dívkách, lásce a manželství a otázce staré jako lidstvo samo: v čem jsou muži a ženy stejní a v čem se diametrálně liší? Zčistajasna vám manžel po třiceti letech oznámí, že si dává pauzu. Ta pauza je o třicet let mladší Francouzka s bujným poprsím. Vaše reakce: a) usoudíte, že je to jen bezvýznamný románek, a přistoupíte na jeho hru; b) nasupeně prohlásíte manželství za ukončené; c) zhroutíte se; d) odklidíte se do bezpečného útočiště a dáte se dohromady? Mia Fredericksenová se nejprve zhroutí a potom na léto přesídlí do prérijního městečka svého dětství, aby mohla zuřit, vztekat se a truchlit nad svým ubohým životem opuštěné manželky. Pomaloučku je ale vtahována do životů, které ji obklopují: její matky ve společnosti čilých vdov; mladé sousedky se dvěma malými dětmi a hlučným, výbušným manželem; a ďábelských puberťaček v kurzu poezie, který ve městě vede. Na konci léta bez mužů už moudřejší, ale nikoli smutnější Mia ví, za co chce bojovat. Provokativní, břitký a sofistikovaný román Léto bez mužů je úžasně vitální tragikomedií o ženách a dívkách, lásce a manželství a odvěkém konkurenčním boji mezi oběma pohlavími — román příhodný pro naši dobu od jedné z nejuznávanějších amerických spisovatelek.

'Everyone who cares about freedom and justice for women should read The Second Sex' Guardian Simone de Beauvoir famously wrote, 'One is not born, but rather becomes, a woman'. In this groundbreaking work of feminism she examines the limits of female freedom and explodes our deeply ingrained beliefs about femininity. Liberation, she argues, entails challenging traditional perceptions of the social relationship between the sexes and, crucially, in achieving economic independence. Drawing on sociology, anthropology and biology, The Second Sex is as important and relevant today as when it was first published in 1949.

Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez…

"A magic curtain, woven of legends, hung before the world," writes Milan Kundera in The Curtain, his fascinating new book on the art of the novel. "Cervantes sent Don Quixote journeying and tore through the curtain. The world opened before the knight-errant in all the comical nakedness of its prose." For Kundera, that curtain represents a ready-made perception of the world that each of us has—a pre-interpreted world. The job of the novelist, he argues, is to rip through the curtain and reveal what it hides. In this entertaining and always stimulating essay, Kundera cleverly sketches out his personal view of the history and value of the novel in Western civilization. Too often, he suggests, a novel is thought about only within the confines of the language and nation of its origin, when in fact the novel's development has always occurred across borders: Laurence Sterne learned from Rabelais, Henry Fielding from Cervantes, Joyce from Flaubert, García Márquez from Kafka. The real work of a novel is not bound up in the specifics of any one language: what makes a novel matter is its ability to reveal some previously unknown aspect of our existence. In The Curtain, Kundera skillfully describes how the best novels do just that.

Román nabízí zamyšlení o našem místě na Zemi, poznání sebe sama, o smrtelnosti, věrnosti, o lásce. O stárnutí každého z nás, ale také o stárnutí moderní evropské kultury jako celku. Jean-Marc zanechal studia medicíny a smysl svého života vidí ve vztahu s Chantal, starší a zkušenější ženou. Snaží se zahnat její obavy ze stárnutí a aby jí dokázal, že je stále přitažlivá, posílá jí anonymní dopisy s vyznáními. Tato nevinná strategie však bude mít neočekávané následky. Typicky "kunderovská" zápletka je postavena na zpochybnění lásky a důvěry, které jsou ve světě nejistoty pro partnery jistotou. Co se ale stane, když se rovnováha poruší? Proč je naše jedinečnost ve vztazích tak podstatná? Jak ji zachovat v době, kdy na nás ze všech stran útočí nerealistické představy o kráse, lásce a erotice?

Für Antoine Roquentin, Einzelgänger und Außenseiter in einer Provinzstadt, verliert das Leben plötzlich seine Selbstverständlichkeit. Unnachsichtig um Selbsterforschung bemüht, versucht er seinem immer stärkeren Ekel vor Dingen und Menschen auf den Grund zu gehen. Die Erfahrungen, Empfindungen und Visionen des Helden dieses ersten und bedeutendsten Romans des Existentialismus gaben Anstöße zu einer neuen Lebensphilosophie, die bis heute nichts von ihrer Brisanz eingebüßt hat.

This is the story of two men who first become friends in 1970s New York, of the women in their lives, and of their sons, born the same year. Both Leo Hertzberg, an art historian, and Bill Weschler, a painter, are cultured, decent men, but neither is equipped to deal with what happens to their children - Leo's son drowns when he's 12, while Bill's son Mark grows up to be a delinquent, and the acolyte of a sinister, guru-like artist who spawns murder in his wake. Spanning the hedonism of the eighties and the chill-out nineties, this multi-layered novel combines a plot of mounting menace with a deeply moving account of familial relationships and a superbly observed portrait of an artist, set against the backdrop of a society reaching new depths of depravity in its frenetic quest for the next fashion, drug and thrill.

Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s Josefem, kolegou z emigrace, který byl v Praze krátce jejím milencem. Román podává jímavý obraz lásky a jejích projevů, což je téma, které se v Kunderových románech opakuje. Román zkoumá pocity vyvolané návratem do vlasti, která přestala být domovem. Přetváří tak odysseovské téma návratu domů. Vždy se domníváme, že naše vzpomínky se shodují se vzpomínkami milované osoby, že jsme prožili totéž. Ale to je jen iluze. Na druhou stranu, co můžeme očekávat od naší slabé paměti? Zaznamenává jen "bezvýznamnou, nepatrnou částečku" minulosti, "a nikdo neví, proč právě tento kousek, a ne jiný". Žijeme své životy utopené v obrovském zapomnění, což je skutečnost, kterou odmítáme uznat. Jen ten, kdo se po dvaceti letech vrátí, jako Odysseus vracející se na rodnou Ithaku, může být oslněn a ohromen. Nevědění, předposlední román Milana Kundery napsaný francouzsky, vychází poprvé v českém překladu Anny Kareninové. S doslovem Sylvie Richterové.

Jednoho dne najde lékař Bernard Rieux před svou ordinací mrtvou krysu. Na zdánlivě banální událost vzápětí zapomene, ale ve dnech následujících začnou krysy houfně vylézat ze svých děr a kanálů a v agonii umírají na chodníku. Brzy se příznaky podivné epidemie objeví i u lidí a obětí přibývá geometrickou řadou. O Moru si Albert Camus poznamenal do svého Zápisníku, že má ráz „mytického příběhu“. Mytický a filozofický význam nese především epidemie sama – lze ji chápat jako alegorii okupačních let, ale i v mnohem existenciálnějším měřítku jako samo zkonkretizované absurdno, jemuž Bernard Rieux, typický Camusův hrdina, vzdoruje civilně a bez hrdinských gest.

Tuto útlou knížku „psaní o čtení“ Pennac nazval Jako román nejen proto, že oprávněně doufal, že ji každý zhltne „jako román“, ale i protože by rád, aby suchopárnou výuku literatury nahradily „románové“ hodiny, kdy profesor „jen“ čte velká díla světové literatury a žáci mu visí na rtech. Právě předčítání nahlas je totiž podle Pennaca nejlepší způsob, jak naučit lásce ke knihám. Pennac sám má knihy zřejmě opravdu rád, nementoruje, ale poutavě a vtipně vypráví, cituje a nápaditě inspiruje. Ačkoli v úvodu snažně prosí, aby jeho text „nesloužil pedagogům jako mučicí nástroj“, měl by se stát povinnou četbou ne snad studentů, ale profesorů, učitelů a rodičů. Čtenářů jistě přibude, pokud se v přístupu k nim bude dodržovat vtipné Pennacovo desatero nezadatelných práv čtenáře. To výstižně zakončuje „právo mlčet“ – nemuset knihu pitvat a nechat si pro sebe ryze soukromý zážitek četby.