Howard V. Howard Vincent Hong Pořadí knih (chronologicky)

In Philosophical Fragments the pseudonymous author Johannes Climacus explored the question: What is required in order to go beyond Socratic recollection of eternal ideas already possessed by the learner? Written as an afterword to this work, Concluding Unscientific Postscript is on one level a philosophical jest, yet on another it is Climacus's characterization of the subjective thinker's relation to the truth of Christianity. At once ironic, humorous, and polemical, this work takes on the "unscientific" form of a mimical-pathetical-dialectical compilation of ideas. Whereas the movement in the earlier pseudonymous writings is away from the aesthetic, the movement in Postscript is away from speculative thought. Kierkegaard intended Postscript to be his concluding work as an author. The subsequent "second authorship" after The Corsair Affair made Postscript the turning point in the entire authorship. Part One of the text volume examines the truth of Christianity as an objective issue, Part Two the subjective issue of what is involved for the individual in becoming a Christian, and the volume ends with an addendum in which Kierkegaard acknowledges and explains his relation to the pseudonymous authors and their writings. The second volume contains the scholarly apparatus, including a key to references and selected entries from Kierkegaard's journals and papers.

Kierkegaard uzavřel svá studia teologie a filosofie disertací o ironii, která se stala základem jeho myšlenkového a spisovatelského díla. Zaměřil se na sókratovskou ironii, analyzovanou skrze Xenofóna, Platóna a Aristofana. Sókrata chápe jako samostatnou postavu, odlišnou od Platónových dialogů, a obhajuje Aristofanův nefilosofický přístup, který lépe vystihuje Sókratův smysl pro ironii. Aristofanův negativní portrét Sókrata paradoxně odhaluje, co se Sókratovi snažil ironií dosáhnout – zpochybnit domnělé vlastnictví pravdy a vědění. Ironické dotazování vede k introspekci a hledání vlastních existenciálních odpovědí. Kierkegaard se od Sókrata učí mistrovství ironie a hledá způsob, jak narušit dobovou nivelizaci a víru ve vědu a pokrok, které potlačují individualitu. Domnívá se, že lidé trpí nadbytkem znalostí, které zakrývají jejich osobní existenci. Tato práce je východiskem Kierkegaardova díla a obsahuje zárodek existencialismu. Ironie osvobozuje, ale neposkytuje pozitivní návod; představuje „absolutní negativitu“ a první krok k sobě samému. Kierkegaard se držel maximy „poznej sám sebe“ v celém svém díle, přičemž ironie mu byla stálým průvodcem. Dále reflektuje ironii romantických autorů a chválí Shakespearovu řízenou ironii, která umožňuje postavám zůstat „svými vlastními umělci“.

Nemoc k smrti je kniha napsaná dánským filozofem Sørenem Kierkegaardem v roce 1849 pod pseudonymem Anti-Climacus. Zabývá se zoufalstvím, které je následně srovnáváno s hříchem. 19. století bylo typické pro svůj počátek psychologie a romantismu, jenž se v mnohém stavěl proti osvícenství. Stopy obou směrů lze v této knize sledovat.