Joanna Guze Knihy

Přestože se Albert Camus vytrvale distancoval od toho, aby byl označován za filozofa, lze pro jeho Mýtus o Sisyfovi (1943) sotva najít příhodnější označení než „filozofický esej“. V každém případě se jedná o jedno z nejpůsobivějších pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce. Neexistuje-li posmrtný život a je-li absurdno podstatou lidské existence, jak s tímto absurdnem žít? Zcela logicky proto začíná kniha úvahou Absurdno a sebevražda: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku.“

"Caro Theo": per molto tempo, dall'agosto 1872 fino al 27 luglio 1890, due giorni prima di morire dopo essersi sparato un colpo di rivoltella, Vincent Van Gogh scrisse al fratello Theo con una costanza che trova il solo termine di paragone nell'amore che egli nutriva per lui. Per molto tempo Theo fu il suo unico interlocutore; sempre fu quello privilegiato, il solo cui confidò le pene della mente e del cuore. Del resto, le lettere a Theo (qui presentate in una scelta che riprende, con qualche variante, la versione integrale apparsa in Italia nel 1959) costituiscono la gran parte dell'epistolario vangoghiano. Dalla giovinezza alla piena maturità, esse ci permettono di seguire, quasi quotidianamente, la vicenda artistica e umana del grande pittore.

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse. Původně měl být zařazen do povídkové sbírky Exil a království, vzhledem k neustále se rozšiřujícímu obsahu díla se však spisovatel rozhodl povýšit jej na román a publikovat odděleně. Pád je jedinou Camusovou prózou, do jejíhož hrdiny vložil autobiografické prvky, přestože sklon pokoutního advokáta Clamence vynášet nad lidmi soud autorovi rozhodně vlastní nebyl, stejně jako neschopnost poznat a analyzovat vlastní vinu. Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani budoucnost, která by mu dala rozhřešení. „Mytický“ ráz předešlých románů se rozhodl Camus v Pádu nahradit dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout „lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka“.