Joanna Guze Pořadí knih (chronologicky)

"Caro Theo": per molto tempo, dall'agosto 1872 fino al 27 luglio 1890, due giorni prima di morire dopo essersi sparato un colpo di rivoltella, Vincent Van Gogh scrisse al fratello Theo con una costanza che trova il solo termine di paragone nell'amore che egli nutriva per lui. Per molto tempo Theo fu il suo unico interlocutore; sempre fu quello privilegiato, il solo cui confidò le pene della mente e del cuore. Del resto, le lettere a Theo (qui presentate in una scelta che riprende, con qualche variante, la versione integrale apparsa in Italia nel 1959) costituiscono la gran parte dell'epistolario vangoghiano. Dalla giovinezza alla piena maturità, esse ci permettono di seguire, quasi quotidianamente, la vicenda artistica e umana del grande pittore.

Eseje se zaměřují na absurdity, svobodu myšlení a rozhodování, a smysl existence. Camus, ačkoli většina čtenářů považuje jeho eseje za filozofické, se sám filozofem nepovažoval; jeho cílem bylo zjistit, jak se chovat, což ukazuje na jeho důraz na morálku před metafyzikou. V Mýtu o Sisyfovi zobrazuje absurdního hrdinu, který je odsouzen k beznadějné práci, což ilustruje jeho názor, že nesmrtelný život je nemožný a lidská existence absurdní. Jak tedy žít v absurdnu? Svazek začíná esejem o sebevraždě, kterou Camus považoval za zásadní filozofický problém, avšak bez jednoduchého řešení; místo toho vidí vzpouru jako odpověď. Sebevraždu lze vysvětlit, ale ne ospravedlnit. Lidské drama začíná pochybnostmi o existenci, kdy svět ztrácí barvu a člověk se cítí jako cizinec ve vlastním životě. Absurdno však nevzniká pouze z neštěstí; je to lidský osud, který musí lidé vyřešit. Camus ukazuje, že Sisyfova radost spočívá v tom, že je pánem svého osudu, stejně jako absurdní člověk. Tato konfrontace iracionálního světa a touhy po lásce a světle je záhadou, kterou zkoumá i Dostojevskij, Kierkegaard a Kafka. Camus se snaží proniknout do podstaty metafyzické zkušenosti, a člověk, který objevil absurditu-vášeň, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání světla.

Pád, jehož zcela nový překlad otevíráte, je posledním dokončeným románem Alberta Camuse, zejména však jeho románem „možná nejkrásnějším a nejméně pochopeným“ (Jean-Paul Sartre). V Amsterdamu, městě zahaleném v mlze, se Jean-Baptiste Clamence setkává v malém baru s nejmenovaným cizincem a v umanutém monologu mu líčí příběh svého pádu. Spořádaný, sám se sebou spokojený a málem vzorný občan procitl pod vlivem hraničního zážitku ze své iluze. Pod tlakem probuzeného svědomí opustil usedlou existenci a teď tráví čas vyprávěním svého příběhu – v naději, že procitnou i ostatní a ulehčí mu břemeno, jež nese.