Hauptbahnhof Eberhardt

Prozaik, básník, překladatel a esejista

Vyrostl v rodině hutníka. Ve svém rodišti vychodil ZŠ; školní rok 1961–1962 strávil ze sociálních důvodů v Domově mládeže v Horních Počernicích u Prahy. V roce 1965 začal navštěvovat SVVŠ, 1966–1969 studoval na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, po návratu pak na FF UK francouzštinu a dva semestry i srovnávací literární vědu u Václava Černého (1969–1970); po jejím zrušení si za diplomní obor zvolil psychologii (1970–1975). Vysokoškolská studia ukončil prací Podklady k psychologii teorie symbolu (PhDr. 1991). Od roku 1976 byl redaktorem nakladatelství Academia. Na přelomu 1984 a 1985 absolvoval pětiměsíční stipendijní pobyt na École Normale Supérieure v Paříži, od března 1985 byl redaktorem románských literatur v nakladatelství Odeon. V roce 1992 získal půlroční regionální stipendium v La Rochelle (Francie). Na podzim 1994 nastoupil na ministerstvu zahraničí, od března 1995–1998 působil jako kulturní rada ČR v Paříži. V letech 1999–2003 se věnoval výhradně literární práci, v letním semestru 2003 přednášel externě francouzskou literaturu na FF UK, od akademického roku 2003/2004 na plný úvazek jako odborný asistent.

Básně, úvahy a literární kritiky, psané francouzsky i česky, začal Jamek uveřejňovat převážně až po roce 1989; francouzské texty otiskoval mj. v časopisech Gulliver, Liber (oba Francie), L’Hebdo, L’Impartial (oba Švýcarsko), česky psané texty pak v Lettre Internationale, Listech – Čtení na léto (Řím), Literárních novinách, Iniciálách, Tvaru, Lidových novinách, Svědectví (Paříž) a almanachu Aktuell (Praha), A – Almanachu autorů, Soho revue, Telegrafu, Světové literatuře, Respektu aj. – V samizdatové edici Petlice vyšly sbírky Kniha básňů převeršovná, již vlastnodušně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (1988), Surový stav (1989, t. r. rozšíř. s tit. Prameny labyrintu). – Za svou beletristickou tvorbu získal v Čechách i ve Francii řadu ocenění, v roce 1999 byl jmenován Důstojníkem Řádu umění a humanitních věd (Officier des Arts et des Lettres). – Užíval pseudonymu Eberhardt Hauptbahnhof a šifer VJ, -am-, hbf.

Do českého literárního života Jamek vstoupil v druhé polovině 70. let zprvu jako překladatel a autor komentářů k titulům ze současné francouzské literatury (Victor Ségalen, Georges Perec, Michel Tournier, Michel Leiris aj.). Jako bilingvní autor knižně debutoval ve Francii francouzsky psanou prózou Traité des courtes merveilles (Traktát o chatrných divech), textem na pomezí eseje a beletrie, v němž se pokusil o reflexi lidského údělu na konci 20. století, o analýzu příčin a trvání konvenčních tabu v umění, v politice či v sexualitě. V Čechách publikoval překlady z francouzské literatury, jež doprovodil předmluvami či doslovy. Po roce 1989 Jamek začal uveřejňovat i své starší beletristické práce. Vlastní umělecké kredo, úvahy o společenských a etických úkolech a povinnostech, které před spisovatele klade již samotná existence světa literatury, vtělil do knižního eseje Krkavčí múza (vznikl na přelomu let 1976–1977). V dramatu Hlavo žvejkavá rozvíjí zejména možnosti stylistických a jazykových experimentů v dramatickém tvaru. Ve fragmentárním Nedokončeném kalendáři na tento rok a všechny roky příští, napsaném převážně v 80. letech, vytvořil autor travestii tradičních církevních a lidových kalendářů, připojil k nim podobizny smyšlených světců, a to vše proložil parodiemi na reklamu. Jamkova poezie se pohybuje především v poloze satirických a lingvistických hříček a parodií na lidovou poezii (Kniha básňů převeršovaná, již vlastnoručně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český), ale má i svou silně existenciální linii (Surový stav). Krátké, aforisticky psané úvahy o současném stavu jazykové kultury, jež vycházely v letech 1993–1997 v Literárních novinách, vydal souborně v knize O patřičnosti v jazyce. Česky psané studie, eseje, literární kritiky a poskytnuté rozhovory shrnul do rozsáhlého výboru Duch v plné práci (zahrnuje období 1977–2002). Kniha O prašivém houfci vznikla jako polemika s prací My tě zazdíme, Aido Radoslava Nenadála, přerostla však v esej o homosexualitě (a nemoci AIDS) v literatuře od dob renesance až po práh 21. století.