Jevgenij Zamjatin Knihy

Výbor z povídkové tvorby Bič boží představuje českému čtenáři Zamjatinovo dílo v reprezentativním výběru. Od jinotajných pohádek přes obrázky líčící „odcházející Rus“ až ke klíčovým novelám (Povídka o tom nejhlavnějším) a baladickému vyprávění. Kniha byla nazvána podle fragmentu historického románu o Atillově mládí prožitém v Římě, kde upadající Impérium drželo jako rukojmí syny okolních barbarských náčelníků. Přeložil Josef Sedlák.

Nevypadá to dobře, zřejmě se vám udělala duše!“ sděluje lékař zoufalému nehrdinskému hrdinovi Zamjatinova románu My, světově první antiutopické sci-fi. Oním hrdinou je raketový odborník D-503, konstruktér kosmické lodi, která má ve vesmíru šířit Dobroditelovo poselství, že štěstí každého jednotlivce bude nejspolehlivěji zaručeno, když nechá na společnosti, aby jeho život racionálně řídila po všech stránkách. Spokojenou, ba dokonce radostně přijímanou existenci ale převrátí naruby seznámení s nevypočitatelnou, nelogickou ženou I-330, jež zavede D-503 na tragický předěl mezi zradou a smrtí.

Soubor tří próz z různých období tvorby jednoho z nejvýznamnějších ruských prozaiků dvacátého století. Kritická novela Zapadákov (1914), odhalující poměry v carské armádě, líčí tragickou lásku mladého důstojníka na zapadlé vojenské posádce. Novela Psí život (1912) vypráví o venkovském zlodějíčkovi a chudákovi, který se po svízelném životě stává policejním strážmistrem. Poslední z nich, ponurá novela Vysoká voda (1929), je mistrným vyprávěním o ženě, jež si při porodu vzpomíná na zločin, který spáchala na životě své schovanky.

Im Norden spielt ein blaues Licht, und die Stille wird noch tiefer, noch grausamer. Es ist, als wäre man auf dem Grund der Welt, als türmte sich darüber undurchdringliches, blaues Eis, als schiene durch die tausend Werst starke Eisschicht eine gefrorene Sonne auf den Grund.

Der Roman schildert die Erlebnisse des jungen Attila, der als Geisel nach Rom geschickt wird und dort den Verfall des römischen Imperiums mit Verachtung beobachtet. Im Kontrast dazu steht der Historiker Priscus, der die Ereignisse bewusst analysiert. Durch dichte Bilder und fragmentarische Szenen entfaltet Samjatin die innere Entwicklung Attilas und reflektiert die prekäre Lage Roms, während sich der Konflikt zwischen einer aufstrebenden und einer zerfallenden Welt anbahnt.