Jevgenij Zamjatin Pořadí knih (chronologicky)

Výbor z povídkové tvorby Bič boží představuje českému čtenáři Zamjatinovo dílo v reprezentativním výběru. Od jinotajných pohádek přes obrázky líčící „odcházející Rus“ až ke klíčovým novelám (Povídka o tom nejhlavnějším) a baladickému vyprávění. Kniha byla nazvána podle fragmentu historického románu o Atillově mládí prožitém v Římě, kde upadající Impérium drželo jako rukojmí syny okolních barbarských náčelníků. Přeložil Josef Sedlák.

Der Roman schildert die Erlebnisse des jungen Attila, der als Geisel nach Rom geschickt wird und dort den Verfall des römischen Imperiums mit Verachtung beobachtet. Im Kontrast dazu steht der Historiker Priscus, der die Ereignisse bewusst analysiert. Durch dichte Bilder und fragmentarische Szenen entfaltet Samjatin die innere Entwicklung Attilas und reflektiert die prekäre Lage Roms, während sich der Konflikt zwischen einer aufstrebenden und einer zerfallenden Welt anbahnt.

Im Norden spielt ein blaues Licht, und die Stille wird noch tiefer, noch grausamer. Es ist, als wäre man auf dem Grund der Welt, als türmte sich darüber undurchdringliches, blaues Eis, als schiene durch die tausend Werst starke Eisschicht eine gefrorene Sonne auf den Grund.

Soubor tří próz z různých období tvorby jednoho z nejvýznamnějších ruských prozaiků dvacátého století. Kritická novela Zapadákov (1914), odhalující poměry v carské armádě, líčí tragickou lásku mladého důstojníka na zapadlé vojenské posádce. Novela Psí život (1912) vypráví o venkovském zlodějíčkovi a chudákovi, který se po svízelném životě stává policejním strážmistrem. Poslední z nich, ponurá novela Vysoká voda (1929), je mistrným vyprávěním o ženě, jež si při porodu vzpomíná na zločin, který spáchala na životě své schovanky.

Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.