Lešehrad Emanuel

Vlastním jménem Josef Maria Emanuel Lešetický. V Netolicích žila již od počátku 19. stol. rodina Lešetických. Jan Lešetický, koželuh, s manželkou a jejich dvanáct dětí, mezi nimi český básník ovlivněný Erbenem a Čelakovským, později pedagog a významný vlastenecký pracovník Písecka, Vojtěch Lešetický a jeho mladší bratr Josef, povýšen do šlechtického stavu. Jeho synem byl básník a překladatel Emanuel, který užíval po svém otci, majorovi pěšího pluku č. 35, šlechtický titul s přídomkem „z Lešehradu“. Mládí prožil Emanuel ve starobylém pražském domě v Thunovské ulici, jehož majitel v 17. století údajně zavraždil svoji milenku. Tajuplná atmosféra budovy na mladého začínajícího literáta silně zapůsobila a ovlivnila i některé jeho pozdější prózy. Řada z nich by ostatně našla svoje čtenáře i dnes, např. „Démon a jiné povídky“, „Schodiště přeludů“, „Tajemný dům“, „Matilda Erhartová“, „Strážci majáku“ a mnoho dalších. Vedle toho proslul Emanuel Lešetický rovněž jako nadaný překladatel francouzských „prokletých“ básníků, Baudelaira, Verlaina, Mallarmého a dalších, do češtiny. Vedle toho redigoval 12 svazků Ottova slovníku naučného nové doby v letech 1931–1943.

Lešehrad patří generaci Moderní revue. Debutoval roku 1898 sbírkou „Smutné kraje“ a od té doby byl činný jako básník, romanopisec a kritik. Vytvořil i několik divadelních her.

Jako jeden z prvních podepsal v Praze roku 1917 památný spisovatelský manifest pro českou samostatnost, roku 1938 pak manifest evropských intelektuálních pracujících, jenž byl otištěn v londýnské publikaci "Writers declaire against fascism".

Protože byl přednostou archivu Zemské banky v Praze, založil r. 1926 první československý literárně historický archiv, tzv. Lešehradeum. Šlo o unikátní sbírku svého druhu. Od r. 1910 začal shromažďovat památky na velké osobnosti jednak své současnosti, a pak i historie. Ve své činnosti pokračoval téměř až do své smrti, takřka 42 let. Celá sbírka obsahuje přes 35 tisíc položek a obsahuje vedle obrazů, grafik, fotografií, knih a písemností také osobní předměty a další archiválie. Jsou upomínkou na naše i světové spisovatele, malíře, výtvarníky, herce, hudebníky či vědce. Vedle mnoha našich, jsou tu zastoupeny i takové zahraniční osobnosti jako byli např. Byron, Flaubert, Garibaldi, Goethe, Ibsen, Marx, Rolland, Shaw, Tolstoj, Whistler. Celá jeho sbírka se naštěstí uchovala jako celek a sám autor ji zpřístupnil ve své vile na Smíchově. Posléze ji věnoval Národnímu muzeu.

Komunistický režim, pochopitelně už ze své podstaty, nemohl být a nebyl tomuto muzeu nakloněn, proto vyrval sbírky z příjemného prostředí smíchovské vily a včlenil je do centrální mamutí neosobní byrokratické instituce – Památníku národního písemnictví. Zde však nemají žádné uplatnění, celá řada exponátů byla zničena, rozkradena, v nejlepším případě zařazena do různých expozic. Lešehradeum však bylo pečlivě budovaný celek a jako takové by mělo být zachováno i do budoucnosti.

Důvodem tohoto vytržení památek, z možné pozornosti zájemců bylo, že Emanuel z Lešehradu byl ke všemu svobodným zednářem, martinistou, historikem českého klasického rosenkruciánství a esoterních společností. Přispíval do časopisu Svobodný zednář a redigoval třetí ročník Okultní a spiritualistické revue. Do české historiografie přispěl i díly Hledači mystických pramenů (1922) a Stručné dějiny svobodného zednářství (1937).

Jeden z dobových kritiků o něm zaznamenal, že jeho verše mívají jednoduché motivy, prohřáté teplem životního štěstí a že všude zhusta prozařuje básníkovo studium věd okultních. Tím naznačil, nakolik se na přelomu století překrývaly hermetické umělecké kruhy v souvislosti s tím, jak se dekadentní nálady uměleckých kruhů vlévaly do intelektuálních vrstev společnosti, kde nalézaly svoji odezvu právě v rozvoji hermetismu. Dnes nic z toho nepovažujeme za nedovolené, a tak odkaz Emanuela Lešetického z Lešehradu na své zhodnocení stále čeká. Quo usque tandem – jak dlouho ještě?