Páta Josef

Po gymnaziálních studiích v Litomyšli (1896–1904) vystudoval na Filozofické fakultě UK (1904–1909) bohemistiku a moderní filologii se zřetelem k slavistice, u Adolfa Černého absolvoval kurzy lužické srbštiny a své znalosti si rozšířil v rámci studijních pobytů na univerzitách v Lipsku, Záhřebu, Bělehradě a Sofii.

V roce 1909 získal na FF UK doktorát filozofie (disertační práce Záměna genitivu za akuzativ v církevní slovanštině a staročeštině), poté až do roku 1918 (s přestávkou 1914–1916, kdy sloužil v armádě) působil jako středoškolský profesor na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, 1918–1919 na pražském gymnáziu v Křemencově ulici. Od roku 1917 do 1920 byl lektorem bulharštiny na pražské technice, v roce 1920 nastoupil ve stejné pozici rozšířené o lužickou srbštinu na FF UK, kde byl po habilitaci (1922) jmenován docentem (1922–1933) a prvním mimořádným profesorem (1933–1942) stolice lužickosrbského jazyka a literatury Univerzity Karlovy. Souběžně přednášel též bulharistiku, jeho pozornost byla zaměřena i na problémy bohemistické a kulturní styky česko-jihoslovanské. Podílel se rovněž na reedicích Gebauerových školních mluvnic češtiny.

Jako sorabista publikoval jak odborné, tak popularizační práce o lužické srbštině, ale také povšechně o Lužických Srbech a jejich životě. Ve věci Lužických Srbů se angažoval nejen společensky, ale i politicky: V roce 1919 například v rámci spolkové činnosti veřejně vyzval k vytvoření samostatného lužického státu. V posilování vztahů mezi slovanskými národy, zejména mezi Čechy a Lužickými Srby, pokračoval i po zbytek života, kritizoval například útlak Lužických Srbů nastupujícím nacismem.

V období protektorátu mu bylo okupačními úřady zakázáno přednášet, po uzavření českých vysokých škol pracoval jako publicista a navázal již na podzim 1939 spolupráci s domácím odbojem a v knihovně Národního muzea v Praze. V rámci druhé heydrichiády pak byl 9. června 1942 zatčen a po krátkém věznění v Terezíně popraven 24. června na Kobyliské střelnici.