Zúčtování s Jane Collinsovou

Dvě rány do hlavy mě na nějakou dobu nejen vyřadily z boje, ale také mě odeslaly do říše snů. Teď jsem ležel ve sněhu a nevěděl o světě. Tento stav netrval dlouho, podle všeho jenom pár vteřin, protože jsem se pomalu začal zase probírat. Snad to způsobil i hrůzný chlad, který jsem cítil, protože jsem měl sníh všude pod sebou i za oblečením a v botách. Když jsem přišel k sobě slyšel jsem ječivý hlas Jane, ale zpočátku jsem jejím slovům nerozuměl. Jane cosi vykřikovala, snad byla ta slova určená mně, snad někomu dalšímu, nemohl jsem se o tom přesvědčit, protože jsem se nemohl pohnout. Jane nás přelstila – to byla moje první myšlenka a vzpomínka na nedávné události posledních minut.