Stezka mrtvých

Když utichla dělostřelba, naložili všechny mrtvé na dřevěný vůz. Muže, ženy, děti, všechny které našli. Ti, co přežili, stáli opodál a plakali. Byl březen 1945. Válka, ta proklatá válka, ničila všechno. Dostala se i do nejzapadlejších vesnic a chtěla svoji daň. Její konec se zatím zdál v nedohlednu. Z nebe dnes zase padaly zápalné granáty, od jihu byla vidět matná záře a bylo odtud slyšet kanonádu. To byli Němci, marně se snažící zastavit postup spojenců. Jejich počínání bylo zoufalé a odsouzené k neúspěchu. Záře na obloze působila přízračně. Vesnice hořela, zasažená nejméně jedním projektilem, a podle všeho dnes shoří pár domů do základů. Lidé stáli u svých mrtvých se sklopenými hlavami, mnozí plakali a vzlykali. Stáli okolo a nezapalovali světla, aby se nestali cílem střelby. Až do dneška zůstávala tato ves války ušetřena. Teprve dnes, po dopadu dělostřeleckého granátu, tady byli mrtvý.