Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha

Více o knize

Souhlasil zpovědník, souhlasil i biskup. Vydal jsem se o prázdninách pěšky z Litoměřic do Lisieux, abych se Terezce tam daleko v Normandii omluvil a také, abych se – dočasně odbřemeněn od všeho nepodstatného – krok za krokem učil věřit v její škole. Na cestu jsem si kromě trochy oblečení, několika okopírovaných stránek z autoatlasu, Nového zákona a Dopisů kněžím misionářům nebral nic, ani jídlo, ani peníze. Ta, k níž jsem chtěl kráčet, napsala, že „stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče“. Rozhodl jsem se ji poslechnout. Půjdu s prázdnýma rukama, prosit budu jen o vodu a nocleh, ale kromě nabídky svezení směrem k cíli přijmu vše, čím by mě kdo chtěl obdarovat. Budu na všechno říkat „ano“, budu říkat „děkuji“ a zbytek se ukáže cestou.