Francesco Petrarca Pořadí knih

„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“. I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“ Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.

Secretum meum. De secreto conflictu curarum mearum. Petrarkův fingovaný dialog De secreto conflictu curarum mearum, zkráceně Secretum, patří mezi jeho nejvýznamnější latinské spisy. Formou navazuje toto dílo na antickou dialogickou tradici, obsahem je však nové. Jedná se o intimní, plastický, živě komponovaný dialog, založený na rozhovoru dvou konkrétních osobností a na mnoha konkrétních tématech. Autobiografická postava Francesca tu v přítomnosti mlčící Pravdy rozmlouvá s Augustinem, který mu přichází na pomoc v době jeho duševní krize, kdy se cítí bezmocný, jeho myšlenky jsou roztěkané, ztrácí pojem o pravé hodnotě věcí, které ho obklopují, a není s to nalézt řešení. Celý spis je rozdělen do tří knih, z nichž každá odpovídá jednomu dni a jednomu hlavnímu tématu. Náplní dialogu jsou různá morální témata, která lze chápat v obecné rovině, přestože jsou často probírána na konkrétním, Franciskově příkladu. Je to např. otázka opravdové vůle, která je probírána především v první knize, ale v otevřenější či skrytější podobě se prolíná celým dílem. Nejosobnější částí dialogu je kniha třetí, která se věnuje otázkám touhy po světské slávě a lásky k ženě. Právě tato “obecně lidská” témata činí toto dílo nadčasovým a zajímavým i pro současného čtenáře. Připravil R. Psík, úvodní studii připravil Mgr. Jiří Špička.

Autor se ve své poslední knize obrací k východiskům svého myšlení – k fenomenologii vnímání a lidské tělesnosti – a ještě radikálněji vyjadřuje svůj úmysl zrušit kartesiánské rozlišení ducha a těla a dospívá k ontologii ”látky světa” jako posledního základu zjevování. Přeložil M. Petříček.

Výbor je uváděn dopisem Francesco Petrarca potomkům, který není zařazen do žádného ze tří souborů autorových latinských listů. Těžištěm svazku, přibližujícího tvůrcovo básnické dílo psané v italštině, jsou základní verše ze Zpěvníku (Na život paní Laury, Na smrt paní Laury) aTriumfů (Triumf smrti, Triumf času). V dokumentární montáži jsou uváděny i výroky o básníkovi a ukázky jeho literárních předloh.

Filosoficky laděné dopisy známým i méně známým osobnostem středověkého světa.

V češtině první úplný soubor kanzón opěvujících Lauru z autorova Zpěvníku (či Veršů), díla psaného 30 let v národním jazyce toskánském, budoucím spisovném jazyce všech Italů, a shrnujícího autorovu milostnou lyriku. Z tohoto originálu, majícího (v přehledném uspořádání Marsandově) 4 díly, z nichž 3 platí Lauře, konkrétní ženě básníkem opěvované, a zahrnující co do formy sonety, kanzóny, sestiny, ballaty, madrigaly a terciny, uvádí zmíněný soubor právě jen kanzóny, v nichž podle kritiky dosahuje autor básnického vrcholu, a jde tedy podle uvedeného členění o kanzóny I. a II. dílu, soubor je shrnuje pod názvy Za života paní Laury a Po smrti paní Laury. Překlad zachovává většinou přesné schéma kanzón podle originálu a k licencím sahá co nejméně.

Výbor ze slavných sonetů italského básníka, jednoho z největších lyriků všech dob. Postava opěvované Laury, s níž se setkal r. 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od „ušlechtilé paní“ sladkého nového stylu výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarcova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku.

V díle Zpěvník autor píše milostné básně Lauře a vyjadřuje lásku k Itálii. Zpěvník má dva oddíly, Za Lauřina života a Po Lauřině smrti. Přeložil Pavel Eisner pod pseudonymem Emil Janovský.