Zinaida Nikolajevna Gippiusová

Zinaida Nikolajevna Gippius, provdaná Merežkovskaja, rusky: Зинаида Николаевна Гиппиус (Мережкoвская) (20.11.1869 Beljov, Carské Rusko — 9.9.1945 Paříž) byla ruská symbolistická básnířka, spisovatelka, kritička a autorka divadelních her.

Narodila se v německé rodině, která se usadila v Rusku. Její otec byl právník ve státní službě, její matka byla dcerou policejního náčelníka v Jekatěrinburgu. Zinaida byla nejstarší ze čtyř dcer. Po přestěhování do Moskvy se záhy projevila u otce začínající tuberkulóza. Rodina se poté často stěhovala, aby pro něho nalezla příhodné podnebí a co nejlepší lékařskou péči. V roce 1881 otec zemřel. Matka poté žila s dcerami v Moskvě, Jaltě a Tiflisu (dnes Tbilisi). Vzhledem k tomuto častému stěhování měla Zinaida nesystematické domácí vzdělání. Velmi se ale zajímala o literaturu, poezii, hudbu, malířství, tanec a jízdu na koni.

V roce 1889 se provdala za spisovatele Dmitrije Sergejevič Merežkovského. Po svatbě přesídlili do Petrohradu, kde vedla ve svém bytu přední literární salon. Jeho návštěvníky byli například Andrej Bělyj, Nikolaj Berďajev, Alexander Alexandrovič Blok, Valerij Brjusov, Vjačeslav Ivanovič Ivanov, Vasilij Rozanov, Fjodor Sologub a další. Po roce 1905 odjela s manželem do Paříže do dobrovolného "vyhnanství", kde strávili přes dva roky a vydali sbírku portimonarchistických statí ve francouzštině a sblížili s mnohými revolucionáři. Později též začala organizovat "soboty", kde se scházeli její staří přátelé spisovatelé. Stále psala publicistické stati a básně, manžel historickou prózu, oba udržovali styk s Ruskem, takže jim tam vycházely články a knihy. V roce 1908 se vrátili do Ruska, ale po třech letech v chladném Petrohradu se ozvaly staré nemoci, takže často vyjížděla na zahraniční léčení. Na jedné z takových cest koupila levný byt v Paříži Říjnová revoluce manžele vyděsila. Brali ji jako příchod antikrista, do té doby mohla ještě publikovat protibolševickou literaturu, ale po roce 1918 už si psala jen do deníku o lidech umírajících hladem a hrůzách páchaných Čekou. V roce 1920 emigrovala manželem do Paříže, kde ale těžko snášela odloučení od vlasti, a proto organizovala literární kroužky emigrace. Zemřela v Paříži v roce 1945. Je pochována vedle manžela na Petrohradském hřbitově. Její díla nesměla v SSSR vycházet až do roku 1990.