Jacob Burckhardt Životopis
Carl Jacob Christoph Burckhardt byl historik umění a kultury, který významně ovlivnil historiografii obou oborů. Je považován za jednoho z hlavních zakladatelů kulturních dějin, ačkoli jeho pojetí se liší od dnešního akademického přístupu. Jeho práce poprvé ukázala, jak lze celé období studovat v jeho celistvosti, nejen z hlediska výtvarného umění, ale i z hlediska společenských institucí a každodenního života.
Jacob Christoph Burckhardt byl významný švýcarský historik, průkopník kulturních dějin a znalec italské renesance. Mezi jeho nejznámější díla patří „Úvahy o světových dějinách“ a „Cicerone“, umělecký průvodce po Itálii.
Burckardt pocházel se slavné basilejské rodiny a jeho otec byl protestantský pastor. Burckhardt začal studovat teologii v Basileji a v Neuchâtelu, ale roku 1839 odešel do Berlína studovat historii a tehdy nový obor, dějiny umění. V Berlíně poslouchal v letech 1839–1843 přednášky J. G. Droysena, A. Böckha, J. Grimma a Leopolda von Ranke, který postavil historii na vědecký základ a trval na tom, že historik musí pracovat s archivními prameny a nespoléhat na osobní názory. Roku 1841 studoval v Bonnu u F. Kuglera dějiny umění a v následujícím roce vydal svou první knihu o uměleckých pokladech belgických měst.
Od roku 1843 přednášel historii na univerzitě v Basileji, v letech 1853–1857 na Technické univerzitě (ETH) v Curychu a od roku 1858 byl opět profesorem v Basileji až do svého emeritování v roce 1893. Během té doby dvakrát odmítl pozvání do Německa, roku 1867 do Tübingen a roku 1872 do Berlína, na katedru po svém učiteli Leopoldu Rankem. Roku 1869 přišel do Basileje mladý Friedrich Nietzsche, který si Burckhardta nesmírně vážil, udržoval s ním přátelské styky a dlouholetou korespondenci.
V roce 1838 Burckhardt poprvé navštívil Itálii, kam se pak po celý život vracel a jíž věnoval velkou část svého díla. Roku 1853 vydal velkou monografii „Doba Konstantina Velikého“ (Die Zeit Konstantins des Grossen) a roku 1855 následovala kniha „Cicerone. Jak si užít uměleckých děl v Itálii“ (Der Cicerone: Eine Anleitung zum Genuss der Kunstwerke Italiens), která měla nesmírný úspěch a prosadila Itálii jako hlavní cíl kultivovaných turistů v 19. a 20. století. „Cicerone“ (italský název pro průvodce cizinců) je umělecko-historický průvodce po Itálii, popisující jak architekturu, tak malířství a sochařství, a věnuje se hlavně umění italské renesance. Tou se zabývala jeho další slavná kniha, „Renesanční kultura v Itálii“ (Die Kultur der Renaissance in Italien, 1860), kde Burckhardt plně rozvinul své pojetí historické práce. Renesance pro něho nebyla jen politicky a hospodářsky významné období italských dějin, ale představil ji jako epochu evropského významu, včetně jejích kulturních, uměleckých a společenských výkonů. Burckhardt odmítal jak ekonomistické, tak pozitivistické pojetí dějin, zdůrazňoval celkovost každé dějinné skutečnosti a dával si záležet i na krásném jazyce a slohu. Roku 1867 vyšly „Dějiny renesance v Itálii“ (Geschichte der Renaissance in Italien).
V dalších letech se Burckhardt věnoval řeckým dějinám, o nichž mnoho let přednášel, od roku 1886 pouze o dějinách umění. Když roku 1897 zemřel, zanechal obrovskou rukopisnou pozůstalost, kterou měl jeho dědic a synovec spálit. Z této pozůstalosti pak vyšly ještě čtyřsvazkové „Řecké kulturní dějiny“ (Griechische Kulturgeschichte), „Úvahy o světových dějinách“ (původní název Burckhardtovy přednášky byl „O studiu dějin“, Über Studium der Geschichte) a řada výborů jeho článků a přednášek o nejrůznějších tématech kulturních i politických dějin. Vyšla také jeho rozsáhlá korespondence, obsahující přes 1700 dopisů.