Günter Grass Knihy

Svazek obsahuje dvě hry německého autora – Koňmo tam a zpátky (1959) a Jen deset minut od Buffala (1959).

Günter Grass (1927–2015), německý spisovatel, sochař a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), napsal Živé sochy v srpnu 2003. V Grassově pozůstalosti fragment objevila jeho dlouholetá spolupracovnice Hilke Ohsoling a dosud neznámý text vyšel v nakladatelství Steidl v roce 2022, není tedy obsažen v souborném vydání celého Grassova díla Neue Göttinger Ausgabe z roku 2020. Východiskem příběhu je turistická prohlídka soch naumburského dómu, z nichž zejména legendární markraběnka Uta fascinuje vypravěče natolik, že si k ní začne domýšlet postavy a děje její doby, a nejen to, tato Uta se mu posléze prolíná i do současných zážitků. Když je svědkem moderní turistické atrakce, při níž mladí lidé převlečení za dějinné nebo biblické postavy stojí na veřejných místech nehybně jako sochy, začnou se mu do jedné „živé sochy“, převlečené právě za středověkou Utu, promítat – jako ve filmové dvojexpozici – rysy a osudy té „jeho“ Uty. S mladou ženou, jež představovala Utu, se později setká před frankfurtskou burzou a dozví se leccos o jejím reálném životě... Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut.

Román Plechový bubínek (1959) přivedl Grasse na světovou scénu jako příběh hrdiny Oskara Matzeratha, který v Léčebném a zaopatřovacím ústavu sleduje svůj život od počátku století do doby adenauerovského Německa. Tento infantilní vypravěč, se svým plechovým bubínkem, se pohybuje mimo tradiční morálku a stává se jediným zdravým v prostředí lži a zločinu. Dílo šokovalo čtenáře svou otevřeností a bezohledností, přičemž otevřelo cestu poválečnému německému románu ke světovosti a zajistilo hrdinovi významné místo v moderní mytologii. Novela Kočka a myš (1961) je druhým dílem Gdaňské trilogie, která se soustředí na baltský přístav Danzig/Gdaňsk a období těsně předválečné a válečné. Hlavní postavou je Joachim Mahlke, outsider s mnoha handicapy, jehož nápadně velké Adamovo jablko zosobňuje jeho „cyranovský“ defekt. Snaží se o kompenzaci a touží stát se válečným hrdinou, což se mu podaří, když je jako velitel tanku dekorován válečným křížem. Na vrcholu své kariéry však dezertuje. Novela neřeší důvody jeho činu, ale vypráví o generaci, která byla spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Díky grotesknímu humoru a novelistické hutnosti se Kočka a myš stala jedním z nejčtenějších textů Güntera Grasse. V roce 1967 byl podle ní natočen stejnojmenný film.

Román Plechový bubínek (1959), který Grasse přes noc proslavil po celém světě, je koncipován jako příběh jednoho hrdiny. Na začátku 50. let zaznamenává Oskar Matzerath v Léčebném a zaopatřovacím ústavu běh svého života od začátku století až do doby adenauerovského Německa. Tento infantilní vypravěč se se svým plechovým bubínkem pohybuje mimo tradiční morálku, a právě proto se nakonec jeví jako jediný zdravý ve světě lži a zločinu. Dílo šokovalo své první čtenáře otevřeností a bezohledností, zároveň však otevřelo poválečnému německému románu cestu ke světovosti a svému hrdinovi zajistilo významné místo v moderní mytologii. Dotisk ISBN 978-80-7108-219-4 (rok 2009)

Závěrečný díl Grassovy slavné Gdaňské trilogie, kterou tvoří román Plechový bubínek (1959), novela Kočka a myš (1961) a román Psí roky (1963). Na přelomu let 1961 a 1962 píší tři vypravěči současně tři knihy románu Psí roky: Eddi Amsel Knihu první, Ranní směny, Harry Liebenau Knihu druhou, Milostné dopisy, a Walter Matern Knihu třetí, Materniády. Stanou se tak kronikáři předválečných, válečných a poválečných „psích roků“ dvacátého století. Na cestě z Gdaňska do západního Německa vypravěče provázejí psi – němečtí ovčáci Senta, Harras, oblíbený Hitlerův pes Princ a podsvětní pes Pluto, dívky Tulla a Jenny, ptačí plašidla, mechanické figury a strašidla. Román končí v dole, ve kterém Eddi Amsel alias Brauxel průmyslově vyrábí ptačí plašidla k obrazu člověka a vyváží je do světa. „Cesta z Gdaňska do plašidlového dolu nemá čtenáře k tomu, aby se mstil jako Matern, ale aby Harrymu záviděl Tullu, Eddimu Jenny, studijnímu radovi Bruniesovi bonbony a Grassovi fantazii.“ (Peter Härtling, 1963)

Günter Grass na prahu osmdesátky předkládá autobiografii, která se umělecky komponuje a stylizuje, neustále oscilující mezi autentickým dokumentem a fikcí. Otevřeně přiznává, že vzpomínání, i při nejupřímnější snaze o pravdivost, je vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou reprodukcí. Autor revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů, jako by obracel směr uměleckého procesu. Zatímco dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho příběhy a postavy vznikaly, s přiznanou nejistotou. Výsledkem je umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami a pointovanými příběhy, které zároveň slouží jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty byly po vydání překryty diskusemi zaměřenými na Grassovo pozdní přiznání, že byl jako dobrovolník přidělen k divizi SS. Nezaujatý čtenář však zjistí, že to není jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.

Poslední kniha Güntera Grasse, vydaná několik měsíců po jeho smrti, je důstojným rozloučením se světem, literaturou a životem. Nejde o literární testament s moudrostmi pro potomstvo ani o bilanci zisků a ztrát, ale o výpověď o prožívané přítomnosti v závěrečné fázi života. Autor, ačkoliv čelí deficitům stáří, plně vnímá svět kolem sebe, zvlášť drobnosti, které nyní nesou přídomek „poslední“. Kniha se skládá z desítek krátkých textů, prozaických i básnických, které kombinují osobní, literární a politické náměty, včetně postavy „mámy“ Merkelové. Při pozorném čtení se objevuje rafinovaně propojená motivická síť a celostní kompozice. Loučení není sentimentální, ale spojuje elegičnost s humorem a sebeironií, a to i v konfrontaci s nevyhnutelnou konečností. Součástí knihy jsou autorovy grafiky, které úzce souvisejí s texty a dokazují, že slovesný a výtvarný projev byly pro Grasse rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.

Divadelní program k hře slavného německého autora.

Nevyčerpatelnou fabulační vynalézavostí, širokou škálou jazykových a stylistických prostředků i hlavním dějištěm navazuje román, vydaný roku 1977, na gdaňskou trilogii z přelomu 50. a 60. let (Plechový bubínek, Kočka a myš, Psí roky). Gdaňská provincie je tentokrát zasazena do groteskně zcizeného rámce světových dějin od mladší doby kamenné do současnosti. Vypravěč vystupuje v několika vtěleních jako jednající postava všech pojednávaných epoch, jejichž počet odpovídá devíti měsícům prenatálního vývoje jeho syna, zplozeného v přítomné době. Prolínání současného osobního příběhu a vyfabulované historie světa ukazuje nadčasovost hlavního tématu, jímž je věčný, ve všech epochách se opakující zápas principu ženského a mužského, popřípadě odvěká ženská snaha o emancipaci. Zárodkem románu je pohádka bratří Grimmů O rybáři a jeho ženě, ovšem ideově obrácená naruby. Dravý, o majetek a moc usilující mužský princip ztělesňuje pohádková postava mluvící ryby platejse , umělecky využitá na samé hraně možností magického realismu. Současné ideologické spory reprezentuje trefně karikovaný feministický tribunál, který soudí platejse snad za všechny hříchy mužského světa od úsvitu dějin. Zcela vážně je naproti tomu pojat jeden z příběhů současnosti: tehdy ještě nedobojovaný, ale dějinně příkladný zápas polské Solidarity s diktátorským režimem.

Novela západoněmeckého spisovatele o hrách, soutěžích a zábavách pubertálních chlapců v Gdaňsku v době těsně před válkou a ve válce. Chlapci dospívají a již v posledních letech gymnasiálních studií se přihlašují do vojenských služeb třetí říše alespoň jako pomocníci. Hrdina však dezertuje a autor dále ponechává jeho osud v dohadech. „Kočku a myš“ vypráví hrdinův vrstevník, který jakoby se rozpomínal a neustále přechází z minulosti do současnosti a naopak.