Václav Renč Knihy

Klasická pohádka o Jeníčkovi a Mařence a zlé ježibabě.

Popelka nazaretská, která nezapře ducha českého baroka, je nejznámějším dílem Václava Renče. Skladba vznikla v komunistickém kriminále "zapsaná do paměti... v nejnaprostější samotě samotě... už ve vyšetřovacích vazbách". Básník ji po svém návratu z vězení (1951 - 1962) nijak neupravoval. V dopise literárnímu kritikovi Jaroslavu Medovi, v době prvního vydání knihy, o tom Renč napsal: "Vychází tak, jak mi v těch samotách byla darována, zcela doslovně darována, proto jsem se neodvážil změnit, když šla do tisku, ani slůvko, třeba by se zdálo (a mě prvnímu), že tu i onde by byla namístě menší korektura."

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé. Zobrazit méně

Pohádky ve verších i v próze, bohatě ilustrované.

Antologie - zpěvník obsahuje české lidové koledy i evropské koledy v české jazykové podobě od staročeských rorát přes adventní zpěvy 16. století k katinským písním středověku a renesance. Každá koleda je doprovázena celostránkovou ilustrací - reprodukcí středověkých obrazů, lidového umění a figurek.

První svazek Vybraných spisů Václava Renče obsahuje básnické knihy: Sedmihradská zem, Vinný lis, Trojzpěvy, České žalmy a Loretánské světlo, dále obsáhlý výběr z Renčových veršů z čtyřicátých i třicátých let a v oddíle Bez ozvěny cyklus autorových básní z vězení. Svazek doplňuje obsáhlé torzo „třívěté kantáty o svaté Anežce České“ Režná kytlice.

Výbor z poezie. Uspořádala Květoslava Neradová.

Dne 9. dubna 1945 – ve chvílích, kdy statisícům válkou ohrožených lidí se naděje na přežití stávala takřka jistotou – se uzavřel život mladého, ale už vynikajícího teologa Dietricha Bonhoeffera. Byl popraven za účast na spiknutí proti Hitlerovi.

V důsledku mimořádných životních osudů a jejich odrazu v básnické tvorbě je dnes Václav Renč svými čtenáři známý především jako autor velikých mariánských skladeb, zejména Popelky Nazaretské, blízké svou formou, melodičností a přehlednou epikou i prostým čtenářům nezaměřenýmsoustavně na poezii. Kniha Přesýpací hodiny je poslední lyrickou sbírkou, kterou V. Renč ještě autenticky připravil k tisku. Je to jistým způsobem suma a odkaz básnické zkušenosti, která je nedílnou zkušeností životní: poslední definitivně uspořádaná sbírka zralé tvorby, prakticky bez kazu. Václav Renč je již plně zařazený v proudu české duchovní básnické tvorby své doby (srov. například dedikace řady básní odkazující na určitá příbuzenství a výraz vděčnosti). Básník, přijímaný kdysi jako výstřední individualista a introvert se ničím nevyděluje z tíhy existence svého lidského společenství.