Václav Renč Knihy

Klasická pohádka o Jeníčkovi a Mařence a zlé ježibabě.

Popelka nazaretská, která nezapře ducha českého baroka, je nejznámějším dílem Václava Renče. Skladba vznikla v komunistickém kriminále "zapsaná do paměti... v nejnaprostější samotě samotě... už ve vyšetřovacích vazbách". Básník ji po svém návratu z vězení (1951 - 1962) nijak neupravoval. V dopise literárnímu kritikovi Jaroslavu Medovi, v době prvního vydání knihy, o tom Renč napsal: "Vychází tak, jak mi v těch samotách byla darována, zcela doslovně darována, proto jsem se neodvážil změnit, když šla do tisku, ani slůvko, třeba by se zdálo (a mě prvnímu), že tu i onde by byla namístě menší korektura."

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé. Zobrazit méně

Pohádky ve verších i v próze, bohatě ilustrované.

Antologie - zpěvník obsahuje české lidové koledy i evropské koledy v české jazykové podobě od staročeských rorát přes adventní zpěvy 16. století k katinským písním středověku a renesance. Každá koleda je doprovázena celostránkovou ilustrací - reprodukcí středověkých obrazů, lidového umění a figurek.

První svazek Vybraných spisů Václava Renče obsahuje básnické knihy: Sedmihradská zem, Vinný lis, Trojzpěvy, České žalmy a Loretánské světlo, dále obsáhlý výběr z Renčových veršů z čtyřicátých i třicátých let a v oddíle Bez ozvěny cyklus autorových básní z vězení. Svazek doplňuje obsáhlé torzo „třívěté kantáty o svaté Anežce České“ Režná kytlice.

Výbor z poezie. Uspořádala Květoslava Neradová.

Dne 9. dubna 1945 – ve chvílích, kdy statisícům válkou ohrožených lidí se naděje na přežití stávala takřka jistotou – se uzavřel život mladého, ale už vynikajícího teologa Dietricha Bonhoeffera. Byl popraven za účast na spiknutí proti Hitlerovi.

V důsledku mimořádných životních osudů a jejich odrazu v básnické tvorbě je dnes Václav Renč svými čtenáři známý především jako autor velikých mariánských skladeb, zejména Popelky Nazaretské, blízké svou formou, melodičností a přehlednou epikou i prostým čtenářům nezaměřenýmsoustavně na poezii. Kniha Přesýpací hodiny je poslední lyrickou sbírkou, kterou V. Renč ještě autenticky připravil k tisku. Je to jistým způsobem suma a odkaz básnické zkušenosti, která je nedílnou zkušeností životní: poslední definitivně uspořádaná sbírka zralé tvorby, prakticky bez kazu. Václav Renč je již plně zařazený v proudu české duchovní básnické tvorby své doby (srov. například dedikace řady básní odkazující na určitá příbuzenství a výraz vděčnosti). Básník, přijímaný kdysi jako výstřední individualista a introvert se ničím nevyděluje z tíhy existence svého lidského společenství.

Májové úvahy patří k posledním textům Václava Renče (1911-1973), českého katolického básníka a dramatika. Po jeho smrti byly tyto úvahy publikovány v Katolických novinách (1974-75) a znovu v Katolickém týdeníku (1994-95), některé s mírnými úpravami. V knižní podobě vyšly v roce 1996 jako neprodejný tisk. Dílo je čtenářsky prověřené a zaslouží si širší pozornost. Pro zasvěcené čtenáře Renčova díla je nápadná jednoduchá a disciplinovaná forma úvah. Tato střízlivost a prostota výrazu odráží básníkovu lidskou a duchovní zralost, vycházející z bolestných životních zkušeností a umělecké cesty. Renč přetváří mladistvou abstraktní esejistiku a polemickou publicistiku do střídmého a vroucího projevu. Renč, narozený ve Vodochodech, žil od dětství v Praze a vystudoval filozofii a jazykovědu na Karlově univerzitě. Pracoval pro literární časopis a působil jako lektor a režisér. V roce 1951 byl nespravedlivě odsouzen na 25 let vězení, z něhož byl propuštěn v roce 1962. Po propuštění se věnoval dramaturgii a literární činnosti. Kromě reflexivní lyriky psal divadelní hry a rozhlasové dramatizace, a podílel se na aktualizaci katolických mešních písní.

Renčovy básnické meditace na Loretánskou litanii jsou klasickým textem české náboženské poezie. Navíc je tato básnická symfonie skutečnou strhující modlitbou a patří plným právem k duchovní literatuře.

Antologie pohádek a veršů našich předních básníků pro nejmenší.

Mistr slovesného umění zachycuje dvanáct okamžiků (z dob mezi roky 1453 a 1917), které náleží svým významem mezi rozhodující znamení na ciferníku dějin a "jako hvězdy ozařují noc toho, co pomíjí", když k nim dlouhý a skrytý předchozí vývoj dospěl. Živě jsou vypodobněny záchvěvy géniů i historické situace v širším smyslu. Z prozaického rázu knížky vybočuje veršem psaný "Heroický okamžik" (o Dostojevském) a scény z konce života L.N. Tolstého, jež jsou podány formou zlomků divadelního dramatu.

Žalmy v překladu Václava Renče. Překlad žalmů dokončil Václav Renč po 30. říjnu 1972, šlo tedy o jeho poslední významnou literární práci (1911-1973). Naše vydání vychází z textu poslední ruky, jímž je autorizovaný strojopisný rukopis, zachovaný v pozůstalosti. Doposud jsou překlady známy především z opisů, ale také např. z cyklostylového vydání žaltáře z roku 1974, které vyšlo „jen pro vnitřní potřebu“ tehdejší olomoucké bohoslovecké fakulty. Renč v něm jako překladatel ovšem nemohl být uveden. Podnět k Renčově překladu žalmů dal zřejmě doc. ThDr. Josef Bradáč a P. Ladislav Simajchl. Významným spolupracovníkem byl ThDr. Jaromír Tobola (1916-1988), profesor Starého zákona, jeden z nejvýznamnějších českých biblistů. V autorově pozůstalosti se zachovalo přes osmdesát strojopisných stran odborných Tobolových poznámek k Renčově překladu, které básník akceptoval. Jde o překlad básnický, třebaže zároveň významově přesný – a jako básnickou knihu jej také vydáváme.

Výbor milostných veršů Václava Renče. Básníkův pohled na ženu má mnoho úhlů, od křehkého zamlčení nad dívčí krásou po zralý dík za celoživotní cit. Vždy je však naplněn obdivem a krystalickou čistotou myšlenek i slov. Podstatnou část knížky tvoří Renčova poezie manželské lásky, v české literatuře jinak nepříliš zastoupená. [vybrala a uspořádala Ester Marie Nováková]

Páteří tohoto svazku jsou překlady Jindřicha Pokorného z výboru „Lodice“ (Odeon 1966, vzhledem k značnému časovému odstupu arci podstatně přepracované). Vedle toho byly použity překlady Ladislava Fikara, Jindřicha Flussara aj.

Mariánská skladba, která vznikla na podzim 1957 v nelidských podmínkách komunistického vězení v pevnosti Leopoldov. Pokládá se za velmi pravděpodobné, že hlavní hrdina Pražské legendy je ve skutečnosti František Sauer, žižkovský anarchista a hlavní iniciátor svržení Mariánského sloupu v roce 1918.

Trojzpěvy: kruh dvanácti ód, pátá básnická sbírka Václava Renče, jsou zajímavým stupněm v básníkově mnohotvárném vývoji. Jsou totiž nejen jeho organickým pokračováním, ale zazněla v nich s překvapující plností i struna u Renče dosud utajená, z hloubky i šíře zabírající hymnické pathos, jehož kovově jasný zvuk jsme u nás neslýchali od dob Březinových.

Výbor ze slavných sonetů italského básníka, jednoho z největších lyriků všech dob. Postava opěvované Laury, s níž se setkal r. 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od „ušlechtilé paní“ sladkého nového stylu výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarcova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku.

Antigona pohřbí svého bratra i přes zákaz krále Kreona, který se obětavě, ale poněkud umanutě snaží obnovit blahobyt morem zdevastovaných Théb. Je chycena a poslána na smrt. S tím nesouhlasí její snoubenec, syn krále Kreona, Haimon, a tak spáchá sebevraždu. Když se to dozví jeho matka, taktaké spáchá sebevraždu. Králi Kreonovi nezbude vůbec nic. Takto je potrestán za svoji pýchu, která i jeho dobré skutky proměnila v zaslepené. Sbor je vypravěčem. Posouvá děj dopředu a je i rádcem krále, ale je nejednotný. Část sboru souhlasí s tím, aby poslal Antigonu na smrt, druhá část včetně věštce by nechala Antigonu jít. Druhá část sboru by dovolila i pohřbít druhého bratra. S tím král nesouhlasí a řídí se podle sebe a první části sboru. Antigona je dcera bývalého krále. Snaží se o to, aby oba bratři měli stejná práva. Ráda by měla i podporu sestry, ale k ničemu ji nenutí. Její společný rys s králem je, že si myslí, že dělá správnou věc a že je podobně neústupná.

Gieljan Beijen, selský syn, jediný ze tří bratří, který se vzepře panovačné ruce ovdovělé matky a po mnoha oklikách a scestích dospěje k největšímu okamžiku svého života, k boji, jejž vede jako vrchní dozorce hrází proti katastrofálnímu přívalu ohrožujícímu holandskou krajinu, stará selka, která až do smrti nepustí z rukou otěže vlády nad hospodářstvím i nad dětmi - to jsou hlavní postavy dramatického románu, které dorůstají monumentální velikosti, hodné světového autora.

Meditace básníka na invokace loretánské litanie.

Dramatická báseň o 6 obrazech: variace na thema z Lope de Vegy.

V češtině první úplný soubor kanzón opěvujících Lauru z autorova Zpěvníku (či Veršů), díla psaného 30 let v národním jazyce toskánském, budoucím spisovném jazyce všech Italů, a shrnujícího autorovu milostnou lyriku. Z tohoto originálu, majícího (v přehledném uspořádání Marsandově) 4 díly, z nichž 3 platí Lauře, konkrétní ženě básníkem opěvované, a zahrnující co do formy sonety, kanzóny, sestiny, ballaty, madrigaly a terciny, uvádí zmíněný soubor právě jen kanzóny, v nichž podle kritiky dosahuje autor básnického vrcholu, a jde tedy podle uvedeného členění o kanzóny I. a II. dílu, soubor je shrnuje pod názvy Za života paní Laury a Po smrti paní Laury. Překlad zachovává většinou přesné schéma kanzón podle originálu a k licencím sahá co nejméně.

Divadelní hra líčící události, jež předcházely děj Shakespearovy tragédie Hamlet, a to od zavraždění krále Hamleta (divadelní verze rozhlasové hry z pozůstalosti Miloše Rejnuše, dotvořená V. Renčem). Hrdinou hry je kancléř Polonius, člověk čestný a neúplatný, který jediný zná pravdu o zavraždění krále Hamleta a chce ji vyjevit dánskému lidu. Když se však dovídá, že do Dánska vtrhli nepřátelé, pravdu zamlčí, aby touto pravdou neoslabil napadenouvlast, zradí tak sám sebe a tak se stává tím ubožákem, jak jej známe ze Shakespeara.

Výbor z poesie slavného anglického „jezerního básníka“.

Příběh o přátelství a dobrodružstvích čtyř chlapců s ilustracemi čtrnáctiletého V. Hamburgera.

Lyrika 1963–1967. Osmapadesátiletý básník, dramatik a překladatel, který publikoval již své sbírky během třicátých let, se vrací souborem lyriky do české poezie. Jeho poezie je přemýšlející a hluboce vážící osud člověka, byť i někdy na úkor možnosti poetické lehkosti. Je v němúsilí o podstatu, úsilí dobrat se základních otázek, jež nalézáme na dně sebe: „Potkat sám sebe za zrcadlem, / v krajině přátelství; a pak už nikdy / se nespatřit...“

Výbor z poezie vězněných básníků Zdeňka Rotrekla, Václava Renče a Josefa Palivce s monografickými portréty. Uspořádal a předmluvu a komentáře napsal Antonín Kratochvil. Exilové vydání nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu. Obálku navrhl Ferdinand Čulík.

Druhý svazek Renčových Vybraných spisů dokresluje obraz Václava Renče-básníka, a to především prvým otištěním sbírky Přesýpací hodiny, ale i dalšími básněmi z pozůstalosti a z šedesátých let. Zároveň podává letmý obraz o Václavu Renčovi-překladateli (Rilke, Mickiewicz, Browningová, Keats, Coleridge, Petrarca, Goethe, Norwid, Southey aj.) a čtenáře seznamuje s básníkovými nejvýznamnějšími dramaty, Císařovým mimem a Černým milencem. [redigoval, vybral a uspořádal Jaroslav Novák]

[k vydání připravila Luisa Nováková ; ilustrace Evžen Navrátil]

Malý výbor z próz. Václav Renč psal prózu sice po celý život, ale jen zřídka, jakoby na okraji své tvorby. Tento malý výbor přináší v první části trojici povídek - jedna je prodchnuta téměř poeovskou atmosférou, dvě další sugestivně vypovídají o lidském obrácení. Druhá část dává nahlédnout do dosud nikdy nepublikovaného Renčova rukopisu a je jakýmsi vyznáním básníkovy lásky k divadlu. [z autorovy pozůstalosti vybral Jaroslav Novák]