Právem putovala v roce 1945 Nobelova cena — poprvé ve své historii — do Latinské Ameriky, aby poctila dílo Gabriely Mistralové. Vždyť málokterý z jejích krajanů dokázal zasáhnout světového čtenáře s takovou uměleckou silou jako tato básnířka. S nevídanou vřelostí zpívá o své zemi,o svém oceánu a o své kordilleře, a přesto dokáže oslovit čtenáře nejen v rodném Chile, ale kdekoli jinde na světě. To proto, že Mistralová je sice exotická svým rodem, krajinou, kterou rekonstruuje ve svých básních, avšak jádro jejího díla tvoři hodnoty zcela univerzální. Jedním z nich je mohutný milostný cit, který nikdy nedošel svého naplnění — její milenec spáchal sebevraždu — a který se později transformuje v nejčistší lásku k bližnímu, k trpícím, ukřivděným, k přírodě, k silám oživujícím kosmos, a především k dětem; nenaplněné mateřství rozeznělo v Mistralové jeden z nejdojímavějších poetických tónů světové literatury. „Utěšovat srdce lidí," to byl cíl, který si Mistralová stanovila na své ušlechtilé umělecké dráze, vědouc, že je to úkol věčný, že člověk každé doby dychtí po této útěše a že je za ni — zvlášť má-li tak vzácnou uměleckou podobu jako ve verších této básnířky — vděčný.
