Martin Buber Knihy

Kniha proslulého židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965) Příběhy rabiho Nachmana vyšla poprvé v r. 1906. Jde o výběr výroků a tvůrčí převyprávění části příběhů z původní textové sbírky Sipurej ma‘asijot, tradující výroky, příběhy a pohádky rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), zakladatele jedné z předních chasidských škol. Úvod knihy tvoří významný esej o židovské mystice a jejím chasidském „rouchu“ ze školy r. Nachmana, v němž Buber podává své rané postřehy a názory na toto téma. Židovská mystika nese podle Bubera rysy protikladů, v nichž vznikla – na jedné straně tísnivé životní podmínky a bolestná zkušenost exilu, z nichž plyne askeze, a na druhé straně extatický prvek, zcela uchvacující duši. Nese také rysy synkretismu, nicméně v různých dobách se vynořují její původní, nosné prvky, jako tomu bylo mj. v době vzniku chasidského hnutí. Buber zdůrazňuje opravdovost náboženské zkušenosti, která se zvedala z lidu, hrozilo-li elitám (v tomto případě talmudským učencům) ustrnutí v sebestředné neživotnosti. V hnutí spatřuje osvobození se k bezprostřednosti mystického vnímání a zároveň příležitost, jak novým způsobem vyjádřit tradiční nauku, čerpající zejména z lurjánské kabaly. Jeden z nejvýznamnějších rysů chasidství viděl právě ve zvnitřnění kabalistické etiky, které ústilo v radostný život s Bohem ve světě.

Formou krátkých, až anekdotických příběhů, představuje autor učení a životní postoje chasidů, židovských „zbožných“, kteří se vyznačovali hlubokou vírou a důsledným zachováváním Zákona.

Vybrané spisy k Bibli a židovství. Filosof náboženství a pedagog Martin Buber (1878–1964) se stal známým také německým překladem Bible, na němž spolupracoval s F. Rosenzweigem. Tuto práci provázely jednak rozsáhlejší články věnující se biblickému bádání, jednak kratší eseje, přednášky a pojednání, jež podává tato kniha. Autor se v nich zamýšlí nad ústředními biblickými idejemi, objasňuje tradiční i svá východiska jejich výkladu a pojednává o nich také v rámci znovunalezení Ducha v životě moderního člověka. Jeho výpovědi naléhají na změnu myšlení, nabádají k pozorné reflexi aktuálního dění a zároveň dýchají nadčasovou pevností. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se již odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova, jehož následkem je proměna celého člověka. Život v Bohu pak není napodobováním něčeho, co máme ve vzpomínce, ani následováním skutků někdejších lidských životů, ale právě paradox vnímání vlastností a skutků Neuchopitelného, jenž se nechává poznat v každodenním, osobním, intimním dialogu…

Čtyři eseje, obsažené v tomto útlém svazku, nasal Martin Buber již kolem roku 1907 jako úvod ke své "Baalšemově legendě". Tento teoretický úvod, pojatý jako výklad čtyř základních pojmů chasidské mystiky, nazývá Buber "Das Leben der Chassidim", Život Chasidim. K těmto čtyřem esejům je připojen patý, nazvaný "Má cesta k chasidismu"a pocházející z roku 1917. Martin Buber se zapsal do paměti milovníku literatury především popularizací chasidských legend, příběhů, v nichž je zachycena životní moudrost cadikim („spravedlivých“) a hluboká víra chasidim („zbožných“), tedy přívrženců chasidského hnutí, jež počátkem 18.století zasáhlo široké vrstvy židovského obyvatelstva východní Evropy a udrželo si svůj vliv až do prvních desetiletí našeho století.

Teoretická meditace nad zlem a dobrem v aspektu rozhodování a zrání člověka na životní cestě.

Po právu uznávaný židovský myslitel se ve svých úvahách o smyslu a bytí člověka ubírá od Aristotela až k průzkumu učení Heideggerova a Schelerova.

Ve svém raném díle se Martin Buber pokusil shromáždit zprávy o setkání člověka s Bohem, jež nalezl v duchovních textech celého světa. Jeho přáním přitom bylo vybrat texty co nejbezprostřednější, co nejméně literárně stylizované. Jeho výběr je velmi pestrý: týká se nejen literatury evropského starověku, středověku a novověku, ale přirozeně i literatury hebrejské, arabské, jakož i čínské, indické atd. Četba knihy je sama o sobě velkým zážitkem, zvláště by neměla ujít pozornosti těch, kdo se o dílo velkého židovského myslitele zajímají hlouběji. Extatická vyznání vyšla totiž ještě před tím, než Buber vypracoval svou filosofii dialogu, a ve své předmluvě se tak její autor – mj. velký obdivovatel starého čínského filosofického myšlení – hlásí k monistickému pojetí mystiky, jež klade rovnítko mezi Bohem a probuzeným člověkem.

Kniha o „cestě člověka“ (původně přednáška v Bentveldu) je poznamenána touto myšlenkou: všechno ve světě k nám promlouvá, skrze každou věc se lze dostat k Bohu, skrze každý vztah lze poznat realitu Vztahu. Cesta je hledáním, poznáváním a dotvářením tohoto původního vztahu skrze dynamické, neustálé posvěcování všech vztahů, ve které jsme schopni vejít.

Martin Buber nebyl jen výrazným náboženským myslitelem, znalcem židovské kultury a vrcholným představitelem tzv. filosofie dialogu, ale zamýšlel se hluboce také nad povahou vzdělávání a výchovy, jež považoval za významné stavební kameny každé kultury. Předkládaný svazek obsahuje tři promluvy na toto téma: „Řeč o vychování“, „Vzdělání a pohled na svět“ a „O výchově charakteru“, které Buber vztahuje ke třem stadiím své pedagogické práce. První řeč byla přednesena roku 1925 v Heidelbergu, druhá ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1935, třetí v Tel-Avivu v roce 1939. Autor v nich líčí své názory na charakter dítěte a jeho postoj ke vzdělávání, jakož i vhodné metody dobrého vzdělávání. V kontextu vztahu vychovatele a žáka zde ke slovu přichází Buberův dialogický princip. Již vzhledem k době, kdy byly druhé dvě řeči proneseny, je zřejmé, že zde jejich autor nereflektuje jen své teoretické úvahy, ale do značné míry shrnuje též výsledky své praktické činnosti – jak také v předmluvě své knihy připomíná. Trojice krátkých úvah stojí i dnes za přečtení nejen pro osobnost svého autora, ale i z hlediska čistě věcného.

Méně známá a dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikla během druhé světové války a vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Autor se zaměřuje na reformní pokusy 19. století, které reagovaly na důsledky Francouzské revoluce, a podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, které Marx označil jako „utopičtí socialisté“. Buber odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u těchto osobností, ale i u Marxe. Zkoumá konkurenci mezi různými ideovými východisky a kriticky se vyjadřuje k myšlenkám Proudhona, Kropotkina či Landauera. Autor tvrdí, že názorový střet různých reformních návrhů trpěl sklonem k abstraktním schématům, což vedlo k dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se mění, když Buber pojednává o zakládání kibuců, kde nachází nové předpoklady pro uskutečnění utopických ideálů. Opírá se o svou zkušenost s realizací kibuců a v závěru rozvíjí představu o zastupitelském systému, který by mohl zmírnit centralizaci a marginalizaci voličské masy. Buberovo dílo odkrývá rozměr jeho myšlení, který se v dosud přeložených knihách objevuje jen náznakově. Téma je aktuální a nabízí východisko z obtíží, které provázejí i současnou společnost, a zároveň slouží jako historické svědectví o době a ideovém zápasu.