Martin Buber Pořadí knih

Raný spis Daniel. Die Gespräche von der Verwirklichung (1913) bývá charakterizován jako zárodečný odkaz na později diferencovaně rozvíjenou filosofii Já a Ty, kvůli stylu a celkovému vyznění je však vnímán spíše jako určitá ozvěna Hölderlinova Hyperiona a Nietzscheho Zarathustry. Podkladem pěti poeticko-filosofických dialogů, v nichž dominuje postava jménem Daniel je téma uskutečnění, realizace. Tento pojem se u Bubera dotýká uskutečňování se nestvořeného skrze stvořené, a zvláště jeho lidské reflexe prostřednictvím „odpovědí“, tj. činů. Podrobněji je rozvíjen v kapitolách o zaměření, skutečnosti, smyslu, polaritě a jednotě. Na protikladu k „orientovanosti“, „obeznámenosti“, což je přístup k životu opírající se o zděděné jistoty, autor líčí realizaci, která není uskutečňováním nějaké „ideje“ skrze lidské působení (jak bylo někdy mylně chápáno i Buberovo pojetí uskutečňování Boha), nýbrž činěním světa skutečným pro božskou přítomnost – gottwirklich. K stavu mysli, jenž je jedním z předpokladů tohoto procesu, nás autor uvádí právě skrze iniciační možnosti dialogu, v němž se řeč dotýká podstaty. Účastníci vždy směřují k bodu prožitku smyslu – toho, co vyslovili, i sebe sama v rozvinutí do vzájemnosti; k transformaci. Každý rozhovor je zasazen do konkrétního prostředí (hory, město, divadlo, zahrada, moře), které hraje roli světa, jenž je střídavě objektem i subjektem, vstupujícím do vědomí podstatným způsobem. Proces duševního sjednocování se popisuje v jednotlivých fázích (sestup do propasti chaosu, nalezení směru a sjednocení sil na základě jediného zaměření), přičemž významný je dynamický prvek. Součástí „přemostění“ propasti je setkání s „tisícijmennou i bezejmennou polaritou veškerého bytí“ a vytvoření duševní jednoty zevnitř této tenze. Východisko je následně spojeno s duševní aktivitou „zaměřování se“, kterou lze srovnat s činností stvoření na rozdíl od pasivního spočívání. Vzniklá jednota neexistuje jednou provždy, nýbrž neustále pokračuje a obnovuje se. I Království Boží je tak „královstvím nebezpečí a odvahy, věčného začínání a věčného stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, královstvím posvátné nejistoty“.

Spisy k dialogickému principu v psychologii a psychoterapii. Personalistická filosofie se v Buberově díle neustále prolíná s psychologickými tématy s mnoha přesahy do psychoterapie. Věnoval se jim nepřetržitě od dob studií a zejména od počátku 20. století, kdy se začal seznamovat s psychoanalýzou. Buberův vztah k této metodě byl posléze kritický, přičemž jej charakterizoval nesouhlas s Freudovými redukcionistickými postoji nejen ve vztahu k náboženství a důraz na respekt vůči celistvosti člověka i při terapii oproti čistě analytické metodě, preferující podle něj pouze dílčí sféry. Do výboru zařazená přednáška Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (6. dubna 1952 v New Yorku) zmiňuje teorie Freuda a Marxe jako symptomy probouzení rozsáhlé mezilidské nedůvěry. Ve spisu Vina a pocity viny (1957) Buber publikuje detailní kritiku psychoanalytických náhledů na tuto oblast, které podle něj popírají schopnost člověka morálně posoudit vlastní činy a uvědomit si svou „existenciální vinu“. V terapii pak nestačí pouze vynést příčiny oněch „pocitů“ z nevědomí do vědomí; ale měla by být provázena reálným „odčiněním“, jež má své zákonitosti a jde o dlouhodobý proces zasahující celou osobnost. V přednášce nazvané Psychizace světa se zabývá kritikou různých forem psychologismu a zejména poprvé formuluje svůj názor na význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Právě Trübova terapeutická metoda byla prodchnuta tím, co Buber nazýval „dialogem“. Do výboru zařazená stať Uzdravení ze setkání vyšla jako předmluva k stejnojmennému Trübovu dílu (1951) a poté i separátně. Tento hlavní princip psychoterapie promýšlel Buber asi třicet let. Léčení psychických nemocí podle něj vyžaduje od terapeuta jednak to, aby s klientem či pacientem navázal vztah a jednal s ním jako s osobou, nikoli jako s objektem, a jednak aby jej uznával nejen v přítomné, ale i v potenciální celistvé podobě, k níž se může vyvinout. Z těchto hledisek Buber nově řeší otázky osobnosti, vědomí a nevědomí, přenosu atd. V článku Následovat společné (1956) se zabývá východiskem svého chápání interpersonality, pojetím hérakleitovského „společného světa“, který není pouze kategorií sociální. Únik z mezilidství jakožto bytostné skutečnosti může směřovat jak do čistě individuální sféry, tak do kolektivu, v němž se pěstují nedialogické vztahy a ztrácí se nejen osobitost jednotlivců, ale i jejich autentické soubytí.

Méně známá a dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikla během druhé světové války a vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Autor se zaměřuje na reformní pokusy 19. století, které reagovaly na důsledky Francouzské revoluce, a podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, které Marx označil jako „utopičtí socialisté“. Buber odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u těchto osobností, ale i u Marxe. Zkoumá konkurenci mezi různými ideovými východisky a kriticky se vyjadřuje k myšlenkám Proudhona, Kropotkina či Landauera. Autor tvrdí, že názorový střet různých reformních návrhů trpěl sklonem k abstraktním schématům, což vedlo k dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se mění, když Buber pojednává o zakládání kibuců, kde nachází nové předpoklady pro uskutečnění utopických ideálů. Opírá se o svou zkušenost s realizací kibuců a v závěru rozvíjí představu o zastupitelském systému, který by mohl zmírnit centralizaci a marginalizaci voličské masy. Buberovo dílo odkrývá rozměr jeho myšlení, který se v dosud přeložených knihách objevuje jen náznakově. Téma je aktuální a nabízí východisko z obtíží, které provázejí i současnou společnost, a zároveň slouží jako historické svědectví o době a ideovém zápasu.

Vybrané spisy k Bibli a židovství. Filosof náboženství a pedagog Martin Buber (1878–1964) se stal známým také německým překladem Bible, na němž spolupracoval s F. Rosenzweigem. Tuto práci provázely jednak rozsáhlejší články věnující se biblickému bádání, jednak kratší eseje, přednášky a pojednání, jež podává tato kniha. Autor se v nich zamýšlí nad ústředními biblickými idejemi, objasňuje tradiční i svá východiska jejich výkladu a pojednává o nich také v rámci znovunalezení Ducha v životě moderního člověka. Jeho výpovědi naléhají na změnu myšlení, nabádají k pozorné reflexi aktuálního dění a zároveň dýchají nadčasovou pevností. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se již odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova, jehož následkem je proměna celého člověka. Život v Bohu pak není napodobováním něčeho, co máme ve vzpomínce, ani následováním skutků někdejších lidských životů, ale právě paradox vnímání vlastností a skutků Neuchopitelného, jenž se nechává poznat v každodenním, osobním, intimním dialogu…

Kniha proslulého židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965) Příběhy rabiho Nachmana vyšla poprvé v r. 1906. Jde o výběr výroků a tvůrčí převyprávění části příběhů z původní textové sbírky Sipurej ma‘asijot, tradující výroky, příběhy a pohádky rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), zakladatele jedné z předních chasidských škol. Úvod knihy tvoří významný esej o židovské mystice a jejím chasidském „rouchu“ ze školy r. Nachmana, v němž Buber podává své rané postřehy a názory na toto téma. Židovská mystika nese podle Bubera rysy protikladů, v nichž vznikla – na jedné straně tísnivé životní podmínky a bolestná zkušenost exilu, z nichž plyne askeze, a na druhé straně extatický prvek, zcela uchvacující duši. Nese také rysy synkretismu, nicméně v různých dobách se vynořují její původní, nosné prvky, jako tomu bylo mj. v době vzniku chasidského hnutí. Buber zdůrazňuje opravdovost náboženské zkušenosti, která se zvedala z lidu, hrozilo-li elitám (v tomto případě talmudským učencům) ustrnutí v sebestředné neživotnosti. V hnutí spatřuje osvobození se k bezprostřednosti mystického vnímání a zároveň příležitost, jak novým způsobem vyjádřit tradiční nauku, čerpající zejména z lurjánské kabaly. Jeden z nejvýznamnějších rysů chasidství viděl právě ve zvnitřnění kabalistické etiky, které ústilo v radostný život s Bohem ve světě.

Martin Buber nebyl jen výrazným náboženským myslitelem, znalcem židovské kultury a vrcholným představitelem tzv. filosofie dialogu, ale zamýšlel se hluboce také nad povahou vzdělávání a výchovy, jež považoval za významné stavební kameny každé kultury. Předkládaný svazek obsahuje tři promluvy na toto téma: „Řeč o vychování“, „Vzdělání a pohled na svět“ a „O výchově charakteru“, které Buber vztahuje ke třem stadiím své pedagogické práce. První řeč byla přednesena roku 1925 v Heidelbergu, druhá ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1935, třetí v Tel-Avivu v roce 1939. Autor v nich líčí své názory na charakter dítěte a jeho postoj ke vzdělávání, jakož i vhodné metody dobrého vzdělávání. V kontextu vztahu vychovatele a žáka zde ke slovu přichází Buberův dialogický princip. Již vzhledem k době, kdy byly druhé dvě řeči proneseny, je zřejmé, že zde jejich autor nereflektuje jen své teoretické úvahy, ale do značné míry shrnuje též výsledky své praktické činnosti – jak také v předmluvě své knihy připomíná. Trojice krátkých úvah stojí i dnes za přečtení nejen pro osobnost svého autora, ale i z hlediska čistě věcného.

Ve svém raném díle se Martin Buber pokusil shromáždit zprávy o setkání člověka s Bohem, jež nalezl v duchovních textech celého světa. Jeho přáním přitom bylo vybrat texty co nejbezprostřednější, co nejméně literárně stylizované. Jeho výběr je velmi pestrý: týká se nejen literatury evropského starověku, středověku a novověku, ale přirozeně i literatury hebrejské, arabské, jakož i čínské, indické atd. Četba knihy je sama o sobě velkým zážitkem, zvláště by neměla ujít pozornosti těch, kdo se o dílo velkého židovského myslitele zajímají hlouběji. Extatická vyznání vyšla totiž ještě před tím, než Buber vypracoval svou filosofii dialogu, a ve své předmluvě se tak její autor – mj. velký obdivovatel starého čínského filosofického myšlení – hlásí k monistickému pojetí mystiky, jež klade rovnítko mezi Bohem a probuzeným člověkem.

Martin Buber, jeden z největších judaisticky orientovaných náboženských myslitelů minulého století, zaujal naši veřejnost již před lety svou knihou Já a Ty. V předkládaném eseji se zamýšlí v duchu své personalistické filosofie nad vztahem člověka k Bohu a staví se polemicky k dobovým myšlenkovým proudům, např. k Jungovi či Heideggerovi. Výsledky svého uvažování vykládá jasným, pro každého vzdělance přístupným jazykem.

Po právu uznávaný židovský myslitel se ve svých úvahách o smyslu a bytí člověka ubírá od Aristotela až k průzkumu učení Heideggerova a Schelerova.

Velký epický cyklus, který má své historické jádro v období napoleonských válek. Z pokladu chasidských legend, které Buber celý život sbíral, se mu vydělil ucelený soubor příběhů, spjatých mimořádně dramatickou vnější a vnitřní linkou.