Jiří Kutina Pořadí knih

Hara, nebo také „život“, představuje duchovní a fyzické centrum lidské bytosti, integrující všechny aspekty našeho projevu. Je to důležité duchovní místo, které spojuje tělo a vědomí. Hara je centrem rovnováhy klidu a pohybu, neprojevené a projevené moci vědomí, a umožňuje nám napojit se na zdroj neomezené vitality, která oživuje naše bytí. Sjednocením vědomí a dechu v tomto centru se propojujeme s vitalitou, která ovlivňuje všechny úrovně našeho Já. Spočívání v tomto centru síly lze chápat jako integrální podobu jógy, jež se projevuje v celém našem životě. Hara je zdrojem vitality vědomí, známého v různých tradicích jako Čchi, qi, ki, prána a další. Toto centrum vnitřního prostoru vědomí se nachází v Srdci, kde se neutralizuje dech a spojujeme se se vším, co existuje. Umožňuje nám sjednotit se s neprojevenou potenciální vitalitou, která je základem veškerého bytí. Klíčem je spočívání v Já, utišení mysli a obou fází dechu. To vede k poklesu dechu do vnitřního prostoru „pod pupkem“ a k dosažení stavu „bezdechého“ vědomí, kdy dýcháme svobodně skrze hara. Toto centrum je konečným cílem duchovního vývoje, kde se sjednocují všechny protiklady a dosahujeme harmonie a esence života, což je zdrojem veškerého léčení.

Zajímavou formou napsaný cestopis z pera MUDr. Jiřího Kutiny, který je zkušeným cestovatelem a jeho zážitky z cest nesou známky zájmu nejenom o přírodní krásy, ale i o pochopení odlišných kultur..

Snad nám čtenář odpustí, když jedno z těch Werichových nesmrtelných uřeknutí prozradíme hned na obálce. Při premiérách her V + W v Osvobozeném divadle dostávali autoři a herci při konečném klanění nejen obligátní kytice a věnce, ale mnohdy i jiné projevy uznání. Například při premiéře hry Kat a blázen podal někdo autorům na forbínu dvě láhve tříhvězdičkového koňaku. Werich se naklonil přes rampu, popadl láhve, a už se s nimi hnal do šatny. Jenže co čert nechtěl, na schodišti jedna láhev třeskla o zábradlí, a to se ví, hned vzala za své. Werich nad tím jen zalkal: „Chudák Voskovec, ten má ale smůlu!" Knížka neblednoucích úsměvů a životního moudra našeho nejuctívanějšího klauna se nám zachovala alespoň v náznaku díky sběratelské péči jednoho z jeho ctitelů. Drobty Werichova jiskrného intelektu, poztrácené v hovorech s přáteli, po novinách, v zákulisí, v šatnách, při zájezdech a během cestování, ve vzpomínkách pamětníků, vyřčené jen tak bokem na forbíně, defilují tu náhle znovu objevené, aby nám rozjasnily všední den. Ještě na nás dýchne atmosféra dnes už legendárního Osvobozeného divadla, jiskry dialogů těch, kteří už nejsou mezi námi, ale žijí v nás. A abychom si milovanou tvář připomněli až do poslední vrásky úsměvu, o to se zasloužily kresby a karikatury nejlepších kreslířů té doby, A. Hoffmeistra, A. Pelce, F. Bidla, J. Trnky, J. Kándla, L. Rady a řady dalších.

Stál tam sám, uprostřed přírody, zcela osamělý, nekonečný, bez lásky lidí, ale blízko u srdce velkého Taa. A já se vracel do života mezi lidi, mezi své bratry sobě rovné v jejichž duších žije Tao, věčně a prvotně. Podle starého překladu dr. Františka Čupra z roku 1878 převyprávělJiří Kutina. Šienšanský mudrc je nejpoetičtější povídání o taoismu, jaké jsem kdy četl. Nostalgické a romantické; popisuje hledajícího, který prošel všechny možné kouty země a touží po poučení. Jak žít, jaký mají věci smysl a vůbec všechno. Jenže v klášterech nachází jen pokrytectví, doktrinářství, zklamán už chce všechno vzdát... Na poslední chvíli se doslechne, že v Šienšanu žije starý postevník, který zná pravdu a rozhodne se jej navštívit. Stařec, který už dávno nevyučuje a žáky nepřijímá, rozezná hledačovu upřímnost a touhu, a uvolí se jej poučit.

Publikace představuje základní pražská panoramata, rytmus staleté krásy i dnešní puls života v naší metropoli. Její autor Josef Molín pracuje s dominantami, proměňujícími se ve variacích denních dob a ročních období. K jeho hlavním tématům patří Pražský hrad, Karlův most, Národní divadlo, staroměstské i Václavské náměstí, stejně jako neotřelé motivy současné Prahy. Monumentalita a poezie města vrcholí v leteckých záběrech. Ojedinělou atmosféru mají i nálady pražského rozednívání, podvečerního šeření a měsíční noci. To všechno splývá v společný akord minulosti a současných dnů, který důvěrně promlouvá k Pražanům i k návštěvníkům města na Vltavě.

Historická fikce popisující pražské pobyty R. Wagnera v letech 1832 a 1834 a jeho setkání s K. H. Máchou.

Praha viděná milostnýma očima, Praha jako dějiště lásky, která se vpisuje do jejích ulic, uliček a zákoutí. Kolibří vydání, kůže, il. Klára Trnková

Výbor z antické poezie sestavený a přeložený z řeckých a latinských originálů Rudolfem Mertlíkem.