Jan Skácel patřil k nejvýznamnějším moravským básníkům 20. století. Ve své tvorbě často stavěl do kontrastu strach podněcovaný komunistickým režimem v Československu a svobodnou syntax češtiny. Jeho básně jsou silně spjaty s tradicemi a přírodou rodného kraje, Jižní Moravy. Skácel také v letech 1963 až 1969 působil jako redaktor významného literárního časopisu Host do domu.
Svazek básnického díla Jana Skácela zahrnuje poslední tři z pěti sbírek autorovy tvorby pro děti - Uspávanky (1983), Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988. Kniha ale udělá radost nejen dětem, je totiž známou skutečností, že Skácelovy dětské verše přinášejí zvláštní potěšení i dospělým čtenářům.
Druhý svazek autorova knižně vydaného básnického díla pro dospělé zahrnuje sbírky: - Dávné proso, 1981 - Naděje s bukovými křídly, 1983 - Odlévání do ztraceného vosku, 1984 - Kdo pije potmě víno, 1988 - A znovu láska, 1991
První svazek autorova knižně vydaného básnického díla pro dospělé zahrnuje sbírky: - Kolik příležitostí má růže, 1957 - Co zbylo z anděla, 1960 - Hodina mezi psem a vlkem, 1962 - Smuténka, 1965 - Metličky, 1968 4.vydání (k vydání připravil Jiří Opelík)
Antologie z celoživotního díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století. Editorka Ester Maria Nováková se snažila do tohoto výboru začlenit všechny podstatné znaky Skácelovy poezie. Skácel dokázal všedním a obyčejným pojmům či věcem vdechnout nový rozměr, znovu je objevoval a viděl jinýma očima. Jeho pohled, zesílený hlubokou imaginací, vytvářel obrazy plné zvuků a maleb. A v těchto obrazech se pochopitelně odrážela jeho milovaná krajina jižní Moravy, charakterizovaná nezaměnitelnou tváří venkova a přírody, a měnící se podle jednotlivých ročních období. Navíc patřil Skácel k oněm nemnoha básníkům, kteří až bolestně žasli při setkání s jakýmkoli druhem krásy, jenž jim zprostředkoval nejen krátký pocit štěstí a slasti, ale i bolest a stesk.
Jan Skácel dal své nové knížce motto: „Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trochu veselá, trochu smutná a trochu sentimentální. Nic víc jsem nechtěl." Nejsou to tentokrát básně, ale prozaické miniatury, kurzívky, sloupky, čtení usměvavé, tiše ironické, zamyšlení často poetická. Žánr,který od dob Čapkových u nás téměř vymřel, je tu vzkříšen v nové, přítomné formě. Reakci čtenářů si Skácel vyzkoušel v populární rozhlasové relaci „Na shledanou v sobotu", v novinách a v Hostu do domu. Autor se přiznává, že knížku skládal pro svoje potěšení, pro vlastní radost, tak trochu, aby si ulehčil život, když mu nebylo zrovna nejveseleji. Proto myslí, že je to knížka veselá.
Přestože sbírka nemohla být v roce 1971 podle plánu vydána, většina básní byla průběžně použita v dalších básnických sbírkách či při samostatném uveřejnění v novinách. Některé byly mírně upravené. Závěrečná ediční poznámka přináší přehled jednotlivých básní a jejich úprav a užití.
Nové grafické zpracování obsáhlé básnické sbírky, kterou ze Skácelova dnes již klasického díla sestavil literární kritik a historik Jiří Opelík. Tento výbor umožňuje představit Skácela jako básníka silné vnitřní kontinuity, jehož poezie se sice neustále proměňuje, ale přesto zůstává pro čtenáře nezaměnitelná. Základem této niterné kontinuity je konkrétní a zároveň přirozený čas a prostor jeho básní, který se stává základem pro vrstvení dalších obrazů a významů. Knihu doprovázejí ilustrace Pavla Sukdoláka.
Skácelova sbírka, která byla oficiálně vydána až roku 1983 jako součást knihy „Naděje s bukovými křídly“, obsahuje rovnou stovku čtyřverší, jež je komponována se smyslem pro detail i pro dokonalé dodržování básnické ukázněnosti. S naprostou lehkostí a přímočarostí, s tvarovou a výrazovou jistotou Skácel dokazuje, jak mistrovsky ovládá umění tvorby miniaturního literárního útvaru. Jeho verše (i na tak malé ploše) přinášejí závažná zamyšlení, povzdechy a přemítání, které jsou tolik charakteristické pro jeho dílo. A v těchto drobných úvahách a sděleních se opět „chvěje“ Skácelova zásadní tématika s motivy lásky, domova a přírody, jejichž kořeny tkví v dávné lidové moudrosti a rčeních. Tentokrát se ovšem do nich občas i promítají existenciální obavy z normalizačního období, v němž Skácel tyto verše psal. Exilové vydání, edice Lucerna. Obálku s použitím obrazu Jeniffer MacHatchekové navrhla Barbora Munzarová.
Bibliofilská edice s výrazným ilustračním doprovodem Kataríny Vavrové přináší zvukomalebná čtyřverší velkého českého básníka, jež původně vyšly v souboru "Naděje s bukovými křídly".
