Pavel Kosatík Pořadí knih

Druhý svazek autorských portrétů z pera spisovatele Pavla Kosatíka potvrzuje povzbudivou zprávu: v české společnosti 20. a počátku 21. století vyrůstala a stále vyrůstá řada pozoruhodných osobností či – slovy Jana Patočky – duchovních lidí.

Přes dvě stě dokumentárních fotografií, kopií důležitých listin, úředních zpráv i osobních sdělení. Příběhy židovských rodin v této knize mají nejen historickou výpovědní hodnotu, ale čtou se často jako epická dramata. Za jejich úspěchem stály odříkání a dřina, ale pak všechny smetl vichr historických událostí: nejdříve proti nim vystoupili nacisté, a ti, kdo přežili, pak stáli tváří v tvář novým tvrdostem ze strany komunistů. Čas překryl historickou skutečnost, jak podstatně přispěly k průmyslovému rozkvětu a šíření dobrého jména první republiky rodiny židovských magnátů. Pražští Kolbenové, Bondyové a Petschkové, chrudimští Popperové, brněnští Tugendhatové a Löw-Beerové, jména Jindřicha Waldese a Josefa Auerbacha. Je dobré připomenout, že za vznikem pražských bubenečských rezidencí, dnes převážně užívaných zahraničními velvyslanectvími, za paláci v centru hlavního města, vilami obdivovanými pro architektonickou exkluzivitu se skrývala tvrdá práce a odvaha jednotlivců, jejich obchodní talent. Že například v Chrudimi se šila obuv špičkové kvality, žádaná po celém světě. Že jméno Bondy je spojeno nejenom s rozvojem železářského průmyslu, ale i s položením základů českého letectví. Že Emil Kolben pracoval v elitním týmu geniálního Edisona. Že jednoduchá patentka, drobnost až směšná, přinesla Waldesově Kooh-i-noorce světovou proslulost. Že vliv filmového magnáta Auerbacha sahal až do filmové Mekky, amerického Hollywoodu. Většina těchto podnikatelů proslula též jako filantropové. Mimoto vytvářeli promyšlené sociální programy pro své zaměstnance. Živý a kultivovaný jazykový styl Pavla Kosatíka k vyprávění těchto rodinných ság přispívá největší měrou. Jde tak o literaturu faktu, jež se čte jedním dechem.

V jubilejním Roce české hudby si připomínáme výročí narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884). Už děti ve škole se o něm učí, že položil základy české národní hudby, je to po generace omílané klišé. Pavel Kosatík studiem pramenů došel k závěru, že faktů o Smetanovi je k dispozici možná dost, ale že jsme je, s ohledem na potřeby té naší doby, dostatečně nepromysleli. Autor nesouhlasí už s tou hlavní, nejčastěji předkládanou tezí o Smetanovi jako jen zakladateli české hudby. Vidí v něm představitele hudby evropské. Myslí si, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už s Bedřichem Smetanou. „Jen“ se to za něho ještě neumělo do toho světa dostat, a pak s tou teorií o jeho toliko české hudbě se na to možná dost nemyslelo. Nikdy není pozdě věci začít napravovat a vhodná chvíle pro to může být právě teď. Je škoda, pokud svět zná ze Smetany jen Prodanou nevěstu, Vltavu a smyčcový kvartet Z mého života. Do světa zrovna tak patří Dalibor, Hubička a Dvě vdovy, celá Má vlast, cyklus „švédských“ symfonických básní a také množství brilantních skladeb psaných pro klavír. Mějme Bedřicha Smetanu více rádi. Pusťme si ho z povědomí do vědomí. A pak do světa.

Padesát profilů předních českých intelektuálů a intelektuálek minulého stoletíJak vypadá česká inteligence a proč ji jako společnost vůbec potřebujeme, když z ní neplyne žádný hmatatelný užitek? Elity jsou podle spisovatele Pavla Kosatíka důležité k tomu, aby společnosti daly strukturu a tím jí umožnily fungovat právě jako společnosti, ne jenom jako davu. V sérii textů, které vycházejí každý týden na webu i v tištěném Deníku N, Kosatík svižným a čtivým stylem přibližuje přední představitele české inteligence, muže i ženy, od začátku 20. století až do současnosti. V této reprezentativní knize najdete profily prvních padesáti osobností. Smyslem těchto portrétů je nejenom připomenout důležité osobnosti, ale hlavně pomoci pochopit, co se kolem nás děje, snad dokonce s výhledem do budoucnosti, ať už nás v ní čeká cokoli.

České dějiny 20. století by nebyly úplné bez příběhu Klementa Lukeše (1926–2000). Po roce 1945 se nadchl pro politiku komunistické strany, která člověku se závažným zdravotním handicapem (byl nevidomý) dala nečekanou šanci: Svěřila mu školení stranických kádrů. Jako vychovatel Antonína Novotného, Lubomíra Štrougala, Miloše Jakeše a dalších se Lukeš coby jeden z prvních dozvídal o závažných mentálních limitech tehdejších vládců. Od poloviny padesátých let patřil k předním revizionistům, ve snaze najít alternativu vůči stalinismu se inspiroval jugoslávským systémem podnikových samospráv. V roce 1961 byl označen za hlavu projugoslávského spiknutí; nový proces se Slánským a spol. se neuskutečnil jen proto, že Sovětský svaz už na tom neměl zájem. Lukeš však jako opozičník pokračoval i nadále, v roce 1968, v Chartě 77, při organizaci samizdatu v 80. letech ap. Tehdejší režim měl jen málo tak schopných protivníků jako tohoto člověka, který se vzepřel předurčení k životu v neplnoprávné pozici.

Ilustrovaný katalog k expozici o historii města Zlína v českém a anglickém jazyce.

Brzy tomu bude třicet let, kdy se Česká a Slovenská republika vydaly každá vlastní cestou. Spisovatel Pavel Kosatík, který se slovenskou minulostí i současností zabývá dlouhodobě, se zamýšlí nad tím, kam slovenská společnost za oněch třicet let samostatnosti dospěla. Tuto problematiku autor nahlíží jak z hlediska Slováků, tak z hlediska Čechů. Kniha složená z reportáží, rozhovorů i analýz hledá odpovědi na mnohé otázky; například: Jsou slovenská a česká společnost politicky zdravé? Jsme na maximu možného ve vzájemných vztazích? Lze si reálně představit i těsnější formy spolupráce, prospěšné demokracii ve střední Evropě? Autor neskrývá, že v této spolupráci vidí pro střední Evropu naději, jak čelit geopolitickým hrozbám.

Pavel Kosatík je autor, který se snaží psát i o obtížných historických tématech způsobem srozumitelným a podnětným pro všechny přemýšlivé čtenáře. Bez orientace v dějinách podle něj není možné orientovat se v současnosti. „Klíčem“ k historii jsou mu většinou rozporuplné osobnosti, prostřednictvím jejichž osudů rozkrývá kontexty doby. Odmítá popisný a z odstupu toliko hodnotící přístup k dějinám. Snaží se vždy dostat čtenáře do situace, kdy bude se „svým“ hrdinou nucen zvažovat, jak by se na jeho místě zachoval sám. Knihou Slovenské století vystupuje ze svého dosud převažujícího soustředění na dějiny české. Sleduje vývojový oblouk, jaký slovenská společnost opsala v letech 1918–1998, a dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili. Začínali z mnohem horší startovní pozice než Češi, jejich veřejný a politický život nejenže neměl strukturu, ale téměř neexistoval. Na konci 20. století se však tato nedlouho předtím téměř neexistující společnost dokázala sjednotit a zbavila moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi. Slovenské století je knihou i o společných česko-slovenských dějinách. Český čtenář v ní najde odpovědi na otázky, jaké síly utvářely konkrétní podoby česko-slovenského soužití i jaká je česká odpovědnost za to, že společný život v jednom státě skončil neporozuměním.

Rozhovor Jiřího Plannera se spisovatelem Pavlem Kosatíkem. V padesátých letech se Jiří Planner poznal s Jiřím Suchým, Waldemarem Matuškou a dalšími hvězdami divadla Semafor, kde se stal od jeho vzniku v roce 1959 provozním ředitelem. Zažil jeho nejslavnější éru, kdy v divadle působili Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Jiří Šlitr a mnoho dalších, a vzpomíná, jak se žilo v umělecké Praze navzdory komunistům. Protože toužil po životě ve svobodném světě, emigroval na Západ. Stal se tam redaktorem Svobodné Evropy, nejprve v její mnichovské a pak newyorské redakci, kde proslul hudebními pořady, do kterých si zval hosty počínaje Louisem Armstrongem a Ellou Fitzgerladovou a konče Beatles. Je asi jediným Čechem, který se kromě plejády jazzmanů znal třeba s Andy Warholem a Jimi Hendrixem, byl s Janis Joplin na festivalu ve Woodstocku, ale který byl také dlouholetým osobním přítelem Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida, Jiřího Voskovce nebo Miloše Formana. A dokáže o tom všem mluvit s duchaplností a vtipem. Kniha je zprávou o tom, jak se v obtížném 20. století dal také prožít český život: s kuráží vůči všem, kdo se snažili člověka ovládat, a s respektem a láskou k tvůrcům, kteří tomu životu dodávali originální smysl.