Ilse Aichinger

Ilse Aichingerová (* 1. listopadu 1921 Vídeň) je rakouská spisovatelka. Patří mezi nejvýznamnější představitelky německojazyčné poválečné literatury.

Ilse Aichingerová a její dvojče Helga Michie se narodily jako dcera učitele a židovské lékařky ve Vídni. Rodina žila v Linci, dokud otec nepožádal o rozvod. Údajně trpěl bibliofilií, kterou matka těžko snášela, jiné zdroje uvádějí, že nechtěl svoji kariéru ohrozit židovským původem své ženy. Matka se s dětmi přestěhovala zpátky do Vídně, kde Ilse Aichingerová žila převážně u své židovské babičky či v klášterní škole.

Anschluss znamenal pro rodinu pronásledování a ohrožení života. Helga utekla v červenci 1939 do Velké Británie, zbytek rodiny ji ale nemohl následovat, protože vypukla válka. Ilse Aichingerová zůstala u své matky, která byla od deportace ušetřena jakožto matka napůl židovského nezletilého dítěte. Matka ztratila své místo.

Ilse Aichingerová žila naprosto v izolaci od veřejnosti, samozřejmě nemohla studovat. Během války byly s matkou povolány do služby. Ilse hrozilo nebezpečí, že bude deportována a následně zabita, protože ji její matka po dosažení plnoletosti skrývala – v pokoji přímo naprosti sídlu Gestapa v někdejším Hotelu Metropol na Morzinplatzu. Babička a mladší sestry matky byly roku 1942 deportovány a přišly o život v koncentračním táboře Maly Trostenets v blízkosti Minsku.

Roku 1945 začala Ilse Aichingerová studovat medicínu, po pěti semestrech však studium přerušila, aby se věnovala psaní autobiografickému románu Větší naděje (Die grössere Hoffnung). Kritik Hans Weigel jí doporučil, aby se se svými texty představila nakladateli S.Fischer Verlagu, který nakonec její dílo vydával. V letech 1949/50 pracovala Ilse v tomto nakladatelství jako lektorka, poté jako asistentka Inge Aicher-Schollové na Vysoké umělecké škole v Ulmu (Inge Schollová byla sestra sourozenců Schollových, známých německých revolucionářů, kteří tragicky zahynuli).

Roku 1951 byla poprvé pozvána na setkání Skupiny 47, kde se seznámila se svým pozdějším manželem Günterem Eichem. Roku 1952 získala se svým Zrcadlovým příběhem (Spiegelgeschichte) Cenu Skupiny 47. Stejného roku vyšla uznávaná Promluva pod šibenicí (Rede unter dem Galgen). Roku 1953 se vdala za Güntera Eicha. Manželé žili se svými dětmi, Clemensem, který se stal rovněž spisovatelem, a Mirjam, nejdříve v německém Lenggriesu, poté v Breitbrunnu am Chiemsee a od roku 1963 v Großgmain u Salcburku. V roce svatby byla vysílána první rozhlasová hra Aichingerové Knoflíky.

Roku 1972 zemřel Günter Eich. O devět let později, po smrti matky, se Ilse Aichingerová přestěhovala do Frankfurtu nad Mohanem a 1988 do Vídně, kde po delší tvůrčí pauze koncem devadesátých let opět začala psát. Získávala pravidelně renomovaná literární ocenění, přestože její texty byly stále kratší a bylo jich čím dál méně. 1996 podepsala Frankfurtské prohlášení o reformě pravopisu a zakázala, aby její texty v čítankách byly uzpůsobovány novým pravidlům pravopisu.

Poté co její syn Clemens zahynul při nehodě v únoru 1998, se téměř naprosto stáhla z veřejného literárního života. Dva roky poté vyšly po čtrnáctileté pauze částečně autobiografické eseje Film a osud (Film und Verhängnis). Následovaly dvě úzké sbírky, obsahující texty pro noviny Die Presse. Ilse Aichinger žije nyní ve Vídni, kde téměř denně navštěvuje svoji oblíbenou kavárnu Café Demel na Michaelerplatzu a často chodí do kina, které je její velkou vášní.

Od počátku své tvorby Aichingerová ve svých dílech vyjadřuje kritiku politické a společenské situace a vyslovuje se proti falešné harmonii a zapomínání historie. Již roku 1945 napsala text o životě v koncentračním táboře (Čtvrtá brána, Das vierte Tor), a to jako první v rakouské literatuře. Rok poté napsala ve svém eseji Výzva k nedůvěře (Aufruf zum Misstrauen): „Musíme být sami k sobě nedůvěřiví. K jasnosti našich záměrů, k hloubce našich myšlenek, k dobru našich skutků! Musíme nedůvěřovat naší vlastní upřímnosti!“ S touto výzvou proti potlačování historie a k nelítostivé analýze sama sebe se Ilse Aichingerová otočila zády k tzv. Literatuře holoseče (Kahlschlagliteratur), jejíž stoupenci propagovali na konci druhé světové války radikální nový začátek.

Roku 1948 napsala svůj jediný román Větší naděje, ve kterém autobiograficky líčí osud mladé poloviční židovky v době národního socialismu. Román neobsahuje realistické znázornění potupy, strachu a zoufalé naděje, nýbrž alegorické líčení v deseti chronologicky řazených obrazech z perspektivy patnáctileté dívky. Nejedná se o logické chronologické vyprávění, text je spíše spletí ze snu, pohádky, mýtu a faktů. Monology se střídají s dialogy, auktoriální vyprávění s osobním.

V pozdější povídkové tvorbě je znatelný vliv Franze Kafky.

Všechna díla Aichingerové jsou charakteristická výraznou tendencí ke stručnosti. Řeč je pro Aichingerovou stále víc něčím jako nepoužitelným výrazovým prostředkem. S tím souvisí čím dál méně textů, které autorka zveřejňuje, a pokud již něco zveřejní, jsou velmi krátké – až je lze často označit za pouhé aforismy (tzv. špatná slova – Schlechte Wörter; obměna Eichových „krtků“).

V souvislosti s touto tendencí se hovoří s „poetikou mlčení“, která je formou odmítání jakéhokoli konformismu.