Vlasta Svobodová Pořadí knih

Kniha O smyslu etnologie autorky PhDr. Vlasty Svobodové, CSc., MgA. etnoložky a historičky umění, publicistky, filmové a televizní režisérky je velmi poutavě napsané literární dílo, které osloví čtenáře téměř všech věkových skupin a odborností, nejen svým velmi čtivým vyprávěním o zajímavém prostředí etnologie, která čerpá své poznatky z bohatosti historie lidové kultury, ale také o autorčiných zážitcích s významnými osobnostmi světa divadla a filmu, se kterými spolupracovala. Kniha má dvě základní části. V první jsou její zamyšlení o problematice vědy etnologie, a také eseje z oblasti její profesionální činnosti ve filmu a televizi, oboru, který ještě dodatečně vystudovala na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V druhé části je výběr ukázek z publikací oborového výzkumu, výčet populárněvědeckých a dokumentárních filmů, ale je zde i zajímavá obrazová příloha.

Film v etnografii, film jako vědecký dokument, film jako vědecká metoda. To jsou ústřední témata uznávané filmové a televizní režisérky a publicistky Vlasty Svobodové.

Někdy to vypadá, jako by se na člověka sneslo trápení celého světa. Kdyby Martina nebyla tak silná a statečná, mohlo by se stát, že už to prostě nevydrží. Po prázdninách vyměnila školu. Z krásného prostředí uprostřed města se museli vystěhovat do chudé a zapadlé ulice. Její otec byl výtvarník, který se stal podnikatelem a jak se to stává, zkrachoval. Přišli o všechno. Rodinu držela nad vodou matka, otec trávil čas po hospodách. Martina zůstala ve třídě sama. Nenašla kamaráda ani kamarádku. Bez přátel je život smutný. Neměla nic, čím by se mohla mezi holkami chlubit. Vytvořila si svůj svět, který našla v malování. Kupodivu se spřátelila se školníkem a učitelem, kteří jí pomohli v jejím boji s alkoholem, kterému dokonale propadl její otec. I mezi dětmi nakonec našla kamaráda, který byl vyhlášený jako největší uličník na celé škole. Říkali mu Grázl. Vzájemně si pomáhali a všem dohromady se podařilo výtvarníka dostat na protialkoholní léčení. Vždycky se najde nějaké východisko, někdy stačí dobré slovo a vzájemné pochopení.

Vyprávění o dvou dívkách, které mají stejné příjmení, obě žijí v malém městě obklopeném lesy, v přírodě zatím ještě pořád nezdevastovaných Beskyd. Jedna je atraktivní dívka, vysoká blondýnka, druhá o tři roky mladší černooká, černovlasá obyčejná Petra, které její otec občas říká Petronila. Ta starší se jmenuje Nikola. Jedna i druhá mají stejné příjmení Gazdíková. Jsou sestřenice. Ale nestýkají se. Nikola se na Petru dívá s pohrdáním, přezírá ji, zatímco Petra touží po tom, aby se spolu sblížily....

Dvě osudové lásky, dvě osudová manželství s tragickým koncem. Vlasta Svobodová vešla do povědomí čtenářek především pravdivými příběhy, které psala do časopisu Napsáno životem. A právě název tohoto časopisu jako by nejlépe vystihoval to, v čem je tato, neprávem opomíjená, autorka mistrem. Tato její zatím poslední kniha přináší dvě novely, jejichž tématem je osudová tragická láska mezi mužem a ženou. Děj nás zavede do Československa osmdesátých let a posléze i české společnosti let devadesátých. Především čtenářky středního a staršího věku se s hrdinkami obou novel beze sporu v mnohém ztotožní.

Obrázkové leporelo pre najmenších, v ktorom deti cestujú s malým mačiatkom, ktoré sa chce dozvedieť, ako vyzerá slon. Na ceste sa stretne s rozličnými zvieratkami. A tak počas jeho putovania deti…

Věra Sobotková je obyčejná žena, jakých jsou v Česku tisíce. Její tři děti se staly emigranty. Nejstarší syn odešel v roce 1969 do Belgie, jeho o rok mladší sestra v tomtéž roce do Německé spolkové republiky. Nejmladší syn odešel tam, odkud není návratu. Zemřel. Všichni tři byli mladí. O jejich životě, úspěchu, ale i těžkých chvílích, o bolesti, radosti, štěstí při narození potomků, které se svými dětmi matka prožívá, vypravuje tato kniha.

Malé koťátko se vydává za poznáním slona! Na cestu se ptá zvířátek, která potkává. Ta se k němu přidávají na výlet, a tak se postupně seznámí s kuřátkem, housátkem, ovečkou, kravičkou, kůzlátkem a dalšími zvířátky, která jsou k vidění na dvorku u dědy a babičky. Potká koťátko svého vysněného slona?

Takové jsou holky. Chvíli kamarádky až do smrti, a to potvrzují třeba vlastní krví, a najednou kvůli hlouposti se pohádají, chodí kolem sebe, jako by se vůbec neznaly, a ve skutečnosti se trápí, stýská se jim a čekají na zázrak, který by je dal zase dohromady. Jsou prostě kamarádky. Kámošky. Tak to bylo u Elišky, když se rozešla s Ančou i Karolínou. Ten čtvrtý nebyla holka, ale kluk Kamil. Všichni dohromady chtěli utvořit hudební skupinu, ale samozřejmě se právě kvůli ní pohádali. Eliška se trápí a svěřuje se .víte komu? Hvězdě Andromedě, ano, hvězdě z vesmíru. Naštěstí se objeví nová holka, Táňa, děvče z Vietnamu. A jak to se všemi dopadlo? Přečtěte si to samy.Anebo sami? To pro případ, že by mezi čtenáře patřili i kluci. --------------------------------------------------------------------------------

Barbora Horká je jedenáctiletá holka, která sleduje v televizi japonský animovaný seriál Naturo. Naturo a jeho kamarádi a kamarádky studují na akademii stará bojová umění a své tejemné čakry, aby se z nich jednou stali ninžové. V době, kdy Barboru a její rodiče potkalo velké neštěstí, a Barbora byla často sama doma, stali se jejími jedinými kamarády. Mezi dětmi žádné přátele neměla. Přestěhovala se s maminkou z Klánovic do Prahy, tatínek byl bohužel ve vězení. Ale Bára byla statečná. Sama pro sebe se chtěla stát ninžou. Být silná, statečná, zvládnout všechny potíže, o to se snažila. Nakonec však všechno dobře dopadlo. Víc o Barboře, která si říkala Sakura, se dozvíte v této lnížce.