Sylva Fischerová Knihy

Co je v životě hlavní cesta a co je epizoda; kdo jsou směrodatní lidé a k čemu potřebujeme křesťanství a jeho hořké pravdy; jak čeká Bůh a nakolik se lze pro člověka obnažit, a k čemu je to dobré? Knižní rozhovor Sylvy Fischerové s filosofem Karlem Flossem představuje nezvykle otevřený dialog o zákrutách životních cest, plný zásadního tázání stejně jako průhledů do kulturního života české společnosti v minulých desetiletích, v nichž jsou představeny mj. aktivity olomouckých dominikánů, počátky Charty 77 i peripetie v životě Josepha Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., jejichž svědkem Karel Floss byl.

Sborník studií z pera předních českých badatelů (Král, Petříček, Čermák, Putna, Kalivoda a další) se pokouší o zmapování zdrojů básnické inspirace v jednotlivých evropských i mimoevropských kulturách. Pozornost je věnována i úzce souvisejícím otázkám společenského postavení a funkce básníka a poezie ve starých i novějších kulturách: čínské, indické, řecko-římské, v rabínském judaismu, v evropském středověku, osvícenství, romantismu i v době moderní a postmoderní. Knihu uzavírá pokus o syntetický pohled na dané téma z pera básnířky Sylvy Fischerové.

Sbírka je dalším krokem v autorčině básnickém tázání. Od milostných básní první poloviny knihy, ve kterých se řeč drolí, aby místy splynula s mlčením, se postupně rodí pokus najít řeč novou, která vrcholí v závěrečné titulní skladbě. Ocitáme se v krajině, kde dušetělo je bezhlavý jezdec ― slova jsou papírové šaty ― a umělecký život prostým rozvojem sebe sama. CD z básnických textů Sylvy Fischerové, včetně textů ze sbírky Mare, nyní chystá k vydání Monika Načeva: „Básně Sylvy Fischerové jsou silné emocionální skutečné a hlavně živé… proto jsem si je vybrala pro mé písně.

Druhý ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách: v tradičních všeřeckých sportovních soutěžích, které se konaly každé čtyři roky na počest boha Apollóna v Delfách. Pindarova epiníkia, psaná zpravidla na zakázku bohatých aristokratů, mísí chválu patrona s tradičními mýty a hádankovitými úvahami o vztahu člověka k osudu a k bohům. Výsledkem je jedinečná básnická perspektiva, v níž se aktuální dění lidského světa stává součástí božského řádu skutečnosti a mýtus jako by se odehrával tady a teď. Olympijské zpěvy přeložil do češtiny J. Šprincl (Praha 1968; 2002). Nemejské a Isthmijské zpěvy, stejně jako Pýthijské zpěvy, dosud nikdy (s výjimkou krátkých ukázek) do češtiny přeloženy nebyly. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Editoři Sylva Fischerová a Petr A. Bílek sestavili tuto "pražskou říční antologii" z vybraných textů třinácti českých autorů, které byly doplněny verši dvou amerických básníků. Šestnáctým "účastníkem" je pak autorka pocházející z Ukrajiny, ale žijící nyní v Praze. U zrodu tohoto projektu stálo pořádání literáních večerů na pražské náplavce, konaných na lodi, jež vzhledem ke svému věku již není schopna provozu, nyní však představuje neformální uměleckou galerii, kde se pořádají i autorská čtení. Mnozí z nich tady vystoupili s básněmi, ovlivněnými Vltavou, a právě z nich vyšel tento bilingvní almanach, inspirovaný nejen samotnou řekou, ale i atmosférou míst v její těsné blízkosti.

Správná pohádka má mít tři vlastnosti: poezii, moudrost a vtip. A má se líbit jak dětem, tak dospělým. Pohádky Sylvy Fischerové takové jsou: odehrávají se v různých zemích světa, ze kterých taky původně pocházejí, ale jsou mezi nimi i pohádky čerstvě vymyšlené. Vystupují v nich králové a knížata stejně jako japonský broskevníček Momotaró a Rom Dežo z Dolní Terchové – a vedle nich strašliví Tlamachové, kteří jedí jehličí a salát z červů, anebo Chlebovka a Rohlikovka, se kterými rozmlouvá Konvice Kočka. Odehrávají se tu leckdy věci děsivé – je to vůbec pro děti? není to pro děti? –, ale pro dobré to dobře dopadne (kdo je ovšem dobrý?). Svérázný humor a jedinečná fantazie: to jsou hlavní znaky pohádek této knihy. A tak, milé děti a rodiče, čtěte! Protože jestli něco pohádky nesnášejí, tak když je někdo nepovídá a nečte. To pohádky nikdy nikomu neodpustí – a konce jsou strašné, jak je popsáno v této knize... V Egbérii nic není tak, jak jste na to zvyklí. Ale ani se nedá říct, že by tam všecko bylo naopak. V Egbérii je totiž všechno každou chvíli jinak. Ale zase ne úplně jinak. A jindy to vypadá stejně jako předevčírem. Například pět plus pět rovná se v Egbérii šestnáct; ale jindy dvacet jedna. A pozítří třeba mínus osmnáct, jenže to nikdo nedokáže předpovědět.

Soubor deseti povídek známé básnířky. Sylva Fischerová se v nich představuje jako mimořádně citlivá vypravěčka, která ve svých prózách zachycuje skrze svou vlastní zkušenost atmosféru české společnosti v uplynulých třiceti letech. Vedle témat krajně osobních a přitom obecně lidských (Knihovna, Kde je, smrti, tvá zbraň?) zachycuje mimo jiné dobu zlomu dvou epoch (Zázrak) či studentský život (Srdce světa). Svou vyzrálostí, hloubkou pohledu a jazykovou vytříbeností patří povídky Sylvy Fischerové k tomu nejlepšímu v současné české próze.

„Kavárna je tady kostel pro kuřáky!“ čteme v jedné z básní sbírky. Sylva Fischerová píše o městě, ve kterém se narodila a ve kterém od dob univerzitních studií žije. V některých básních město dokonce nemá jméno, a přece je to nepochybně Praha a její genius loci: Valdštejnská zahrada i náplavka, ale také Velká Praha včetně Motola, Modřan či barrandovských teras. V první části vystupuje zejména Praha osmdesátých let dvacátého století i se znárodněnou kavárnou, pasážemi a „chrámem Techniky“ a s podivnou atmosférou těch let – a ve druhé části Praha nedávná a současná, vždy přitom zažívaná osobně, v celku dějin i životního příběhu. K mnoha obrazům Prahy přidává Sylva Fischerová v tomto výsostně autorském výboru, kde některé básně vycházejí v této podobě poprvé, ještě další obrazy: Praha jako „dryák ředěný Vltavou“ i místo, kde „dějiny světélkují“. I ona ale ví, stejně jako Franz Kafka, že „tahle matička má drápy“.

Sylvia Fischerová svými verši přispěla do almanachů Zvláštní znamení (1985) a Klíčení (1985). Samostatná prvotina - Chvění závodních koní - jí vyšla v roce 1987. Překlady básní této autorky byly zastoupeny v severoamerické literární revui Field a v antologii básníků střední a východní Evropy Child of Europe (Londýn). Samostatný výbor z jejich veršů vydalo britské nakladatelství Bloodaxe v překladu Jarmily a Iana Millnerových.

O autorovi Iliady a Odysseie nic nevíme, a přesto zůstává jméno Homér ve světové literatuře jedním z nejznámějších a příběhy jeho dvou eposů inspirovaly a stále inspirují nespočetnou řadu literátů a umělců. Odysseia líčí dramatický, deset let trvající návrat jednoho z účastníků dobývání Tróje, ithackého krále Odyssea, domů, na rodný ostrov. Po letech bloudění a řadě dobrodružství Odysseus přistane u břehů Ihaky, vypořádá se s nápadníky své ženy Penelopy, která přes zprávy o Odysseově smrti na návrat svého muže věrně čekala, a teprve pak se dá Penelopě poznat. Na rozdíl od klasického filologa Otmara Vaňorného, který ve svém překladu Iliady i Odysseie zachoval hexametr, použil Vladimír Šrámek (1893–1969) při překladu obou eposů volný verš a zvolil moderní básnický jazyk. Klasičtí filologové měli k tomuto přístupu výhrady, ale zároveň oceňovali básnickou krásu Šrámkova textu. Odysseia ve Šrámkově překladu vyšla poprvé v roce 1940 (pak ještě v letech 1945 a 1987) a měla u čtenářů velký úspěch. Přes odstup více než sedmdesáti let neztratil tento vynikající a působivý překlad nic ze svého kouzla a síly.

Nová básnická sbírka Sylvy Fischerové není knihou na jedno přečtení. A není ani další položkou v řadě titulů s názvem „Básníci na cestách“, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Jedná se o sumu životní i básnické zkušenosti, čteme tu zřetelný osobní místopis, ve kterém se konkrétní místa jeví jako průměty dějin a jejich událostí (i pastí). Také zde hrají podstatnou roli lidé autorce nejbližší — zejména otec a obě sestry, včetně otcovy holandské emigrace v době druhé světové války i emigrace sestry Violy po srpnu 1968. Texty jsou nabité obsahy, plné neotřelých slov a nevšedních obrazů, kniha má navíc výsostný rytmický spád jako celek. Je ale dobré číst ji pomalu, zastavovat se a vracet se, opětovně promýšlet již řečené: jen o málokteré české básnické sbírce z posledních let to platí tak jednoznačně jako o Světovém orloji.

Publikace si klade za cíl představit jedinečný charakter medicíny jakožto disciplíny rozkročené jak ve sféře přírodních, tak humanitních věd a pohybující se sice na bázi všeobecně platných zákonů, zároveň však ustavičně konfrontované se singularitou v podobě jedinečné a neopakovatelné osobnosti každého pacienta, ale přirozeně také lékaře. Téma je nasvíceno různými aspekty, které představují vztah mezi zdravím a nemocí, mezi pacientem a lékařem, mezi medicínou a ostatními vědami, mezi teorií a terapií, mezi individuálním terapeutickým přístupem založeným na osobní zkušenosti, empatii a intuici a "nezaujatým" či "objektivním" přístupem lékařské vědy. Jednotlivé studie, jejichž autory jsou renomovaní badatelé a lékaři stejně jako začínající vědci, objímají široký časový záběr od Hippokrata po současnost a nabízejí pohled filosofie i historie lékařství, antropologie a epistemologie, a také mimořádně zajímavé reflexe ze sféry současné lékařské praxe (psychiatrie, geriatrie, systémové medicíny); tato reflexe se mnohdy dotýká samotných základů fungování současného biomedicínského komplexu.

Publikace předkládá v nových českých komentovaných překladech základní díla korpusu řeckých lékařských spisů, tradicí připisovaných Hippokratovi, tzv. Corpus Hippocraticum. Pro první svazek byly vybrány spisy filosofického a metodologického rázu, zabývající se povahou lékařského umění (O umění, O starém lékařství), povahou člověka i vlivem životosprávy na lidské zdraví (O životosprávě I), jakož i úkoly lékaře a etickou stránkou lékařského umění (Přísaha, O lékaři, O dobrém vystupování). Součástí knihy je úvodní studie, představující hippokratovské lékařství v kontextu dobového myšlení i jako stávající lékařskou praxi.

Příručky literární vědy obvykle tvrdí, že zábavná a populární literatura vznikla s moderní společností, která umožnila volný čas a rozvoj gramotnosti, a že má konvenční a jednoduché formy. Tato kniha však nabízí jiný pohled, ukazující, že pojmy jako "populární literatura" či "brak" lze aplikovat i na starší literární díla. Autoři zkoumají rozmanité artefakty, jako jsou staroegyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie, pašijové divadlo, byzantské parodie a další. Tyto texty ukazují, že hranice mezi brakovou a "vysokou" literaturou nejsou tak jasné. Témata jako sex a násilí se často prolínají s těmi, která se nacházejí v umělecké literatuře. Schematičnost nízké literatury se spojuje s variacemi a hrami mezi konvencí a inovací, které mohou být rafinovanější, než badatelé uznávají. Tato literatura může být nápaditější a subverzivnější než kanonická díla. Její bizarnost, parodický nádech a odpor k pravidlům vysoké literatury nejsou efemérní hodnoty, jak se často tvrdí. Tato "nízká" literatura nás může bavit i tisíce let po jejím vzniku.

Sborník Mýtus a geografie obsahuje jedenáct studií českých badatelů, které se zaměřují na to, jak člověk vnímá svět v různých dimenzích – od bezprostředního okolí po kosmický celek. Všechny příspěvky se zabývají kontrastem mezi mytickým a geografickým přístupem k těmto světům. Čtenář se seznámí s vnímáním okolí mongolských nomádů, centrálním obrazem světa ve staré Číně, mytickým pojetím Řecka a jeho transformací na mapu obydlené země. Dále je prezentováno dynamické pojetí městského světa římské politiky, bouřlivé drama vikingských Severanů, židovská kultura zaměřená na posvátná místa, utopické krajiny středověku a polomytický svět nově objevené Ameriky. Sborník také zkoumá prolínání křesťanských a pohanských prvků ve středověkém Irsku a ideální svět utopie, který, ač neexistující, je stále přítomný v lidské mysli. Odhaluje komplexní vztah mezi člověkem a místem, ukazuje, jak se v průběhu času měnily kategorie blízkosti a dálky, domova a ciziny, poznaného a nepoznaného, světského a posvátného, a jak jsou tyto kategorie založeny na polaritě reálného a ideálního, mytického a vnímaného.

V Šanci navázala Sylva Fischerová na linii svých předcházejících tří sbírek. Především potvrdila sílu vlastního básnického výrazu, který využíval zcela původní přirovnání či symboly a nesl v sobě stopy výrazného vnitřního neklidu. Ten se projevuje především ve zpracování zdánlivě všedních momentů z běžného života, zvyšuje apel ovšem při zápisu o rodinných událostech, v nichž se věnuje například dopisu zesnulému otci či narození syna. Jsou to na jedné straně reflexe o hlubokých prožitcích, o současných pochybnostech i omylech minulosti, o touhách i přáních, na druhé nepříliš optimistické představy o špatnostech světa, do něhož je člověk vržen. Jsou to zároveň i básně naplněné vřelým citem, empatií, smutkem, ale i bezprostředním okamžikem štěstí. (mlp.cz)... celý text

Na povídkách Pasáže Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde "jen" o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění. Sylva Fischerová - oceňovaná dosud především jako básnířka - se touto knihou zařazuje mezi nejzajímavější české prozaiky současnosti - Jan Šulc.

Sbírka Krvavý koleno představuje dozajista básnický vrchol dosavadního autorčina úsilí. Tíživé — starozákonní i jiné — spirituální motivy snoubí se originálně s básnířčiným teď a tady, které má často podobu rovněž nelehkou, vždy však vyváženou až jakoby dětskou hravostí a jazykovou nápaditostí.

Text představuje formálně zcela specifický útvar, kombinaci prozaického a veršového tvaru, promíšený také anglickými prvky. Byl podnícen autorčinou cestou do USA v roce 2010, kdy tam absolvovala poetry reading tour po východní a střední části země. Tato situace zde však slouží pouze jako odrazový můstek pro rozehrání mnoha dramatických situací i reflexí, vztahujících se ke kulturně odlišné - ale v lecčems podobné - povaze obou kontinentů i jejich obyvatel, stejně jako k otázce, jaká je povaha spisovatelovy práce. Formálně tu najdeme verše v češtině i angličtině, záznamy (nebo fabulace?) dialogů, úryvky z kronik prvních příchozích a osadníků, popis České vesničky/Czech Village v Cedar Rapids i návštěvy MOMA, Museum of Modern Art v New Yorku. Přitom se ale nejedná o cestopis ani reportáž, sledujeme příběh, do něhož náhle vstoupí smrt a který zároveň vypovídá o konci milostného vztahu. Půvab textu je nesen kombinací určitého naivismu na straně jedné a vzdělaného a kultivovaného záběru na straně druhé - spojení myšlenkové reflexe a konfese, věcnosti a intimity, bezprostřednosti a odstupu.

Júla a Hmýza, dvě malé holčičky, které žijí na sídlišti v paneláku číslo 3331 a vyrážejí objevovat svět. V jejich optice se mění banální novostavby ve schovávačky podivných tvorů, zanedbaná sídlištní zákoutí v neznámé končiny, les v nebezpečnou zónu plnou podivuhodných houbovitých stvoření. Sylva Fischerová, básnířka a filosofka má výjimečný cit pro jazyk i dětskou optiku, dialogy jejích dětských hrdinek jsou dokonale odpozorované, vážné i nesmírně vtipné zároveň. Číst její knihu to je opravdová dobrodružná výprava.

Sestra duše — snad nejosobnější básnická sbírka Sylvy Fischerové. Verše, nad nimiž nás nemohou nenapadnout otázky: Co je osud? Jak křehká je duše člověka? Nakolik jsme skutečně sami sebou a kolik si toho v sobě neseme ze svých předků a z rodového dědictví? Verše s epickou linií, jejíž mrazivé detaily nás neopustí ještě dlouho po dočtení knihy.

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra. Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Sbírka Sylvy Fischerové představuje další posun autorčiny poetiky: směrem k jednoduchosti výrazu a přesnosti pojmenování, aniž by ovšem básnířka rezignovala na hloubku svého tázání. Otřes jistot, zkoumání toho, co vydrží, hledání vlastního já v ustavičném a dramatickém dialogu se sebou, s druhými, s Bohem — a to s odvahou a upřímností, ze kterých až mrazí, kdyby nebyly okamžitě zjemněny nadsázkou, vtipem a ironií. Čtivá kniha, která udrží čtenářovu pozornost po celou dobu — a nepochybně jeden z vrcholů současné české poezie.

Milovaný i nenáviděný výběr z české poezie, letos podeváté.Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou.Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.S nápadem vydávat tyto výbory přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa. V českém prostředí se na editorství podílely ty nejvýznamnější osobnosti české poezie, mimo jiné Karel Šiktanc, Miloslav Topinka, Petr Král, Ivan Wernisch, Petr Hruška či Vít Slíva. V roce 2017 se editorského žezla ujmou Sylva Fischerová (arbitr antologie) a Jan Šulc (editor antologie).

Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je pozoruhodný soubor povídek, který není jen rozvíjením, natož recyklováním již vyzkoušených postupů, ale nabízí dosud nejlepší prózy ,které kdy Sylva Fischerová vytvořila a které patří k vrcholům současné české prozaické produkce. Petr A. Bílek

Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom velmi univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.Petr A. Bílek

Ve sborníku Zvláštní znamení se hlásí o slovo pětice mladých básníků. Nejde o vystoupení skupinové, jež by mělo programotvorný ráz, nýbrž o jednotlivé vizitky slibných talentů. Každý z autorů přitom našel v knížce dostatek prostoru, aby mohl přesvědčit o nezaměnitelnosti své poetiky v nově vznikajícím generačním kontextu. (1985) Vybral a uspořádal Ladislav Verecký.

Verše songového typu formou obrazů i jednotlivých příběhů předkládají sondu do života současného mladého člověka.

Autorčina nová básnická sbírka je filozofující reflexí nad údělem smrti v lidském životě. Celá sbírka je pak rámována autorčinou osobní zkušeností, když jí ve vysokém stupni těhotenství zemřela matka. Právě z tohoto důvodu se motiv zrození a umírání prolíná a jejich vyjádření se pro samostatnou autorku stává životní nezbytností.

Spis neznámého autora, dochovaný v korpusu děl Plútarchových, představuje jeden z hlavních zdrojů informací o antické hudbě. Kromě dějin hudby u Řeků jsou v něm nastoleny i širší otázky důležitosti hudební výchovy a vzdělání vůbec. Úvodní studie Sylvy Fischerové usiluje představit řeckou kulturu jako primárně músickou, v níž široce koncipovaný fenomén músiké hrál ústřední roli. Český překlad v zrcadlovém vydání připravila a komentářem opatřila Marcela Slavíková, úvodní studie o roli músiké v řecké kultuře: Sylva Fischerová.

Do broumovského kláštera přijíždí na literární pobyt spisovatelka Soňa, dcera jednoho z řeholníků internovaných zde od dubna 1950 v rámci akce K, likvidace klášterních řeholníků ze strany komunistické moci. Za Soňou se vypravuje její dcera Ela a na povrch vyplouvají spletité rodinné historie – ale nejen ony. Součástí knihy je také deník, který si otec protagonistky Václav v broumovském klášteře na jaře a v létě 1950 psal (a po létech komentoval), deník jednoho z jeho spolubratrů z let sedmdesátých i výňatky z deníku akademika Charváta z padesátých let. Realita se mísí s fikcí, vstupuje sem válka na Ukrajině i pohřeb anglické královny stejně jako otázka, kolik vážila Gottwaldova játra. Příběh se odehrává v Broumově a na Broumovsku, zčásti přímo v klášterní zahradě a literárním domku, přitom sama literatura se ukazuje jako záležitost krajně pofidérní. Celou knihou pak prolíná tázání po Bohu a Boží přítomnosti, které je také navýsost prekérní, neboť, jak říká Václav, mluvit o Bohu ortodoxně není možné.

Co to znaczy odkryć Nowy Świat? I czy jakiś świat rzeczywiście może być naprawdę nowy? Czy bagaż, z którym przybywamy, pozwala nam zostawić stary świat za sobą? Czy nie determinuje sposobu, w jaki postrzegamy nowe miejsce i życie w nim? Między innymi takie pytania zadaje sobie narratorka i bohaterka tej książki, poetka ze starej Europy przemierzająca nowy kontynent. Między innymi – bo pytań jest naprawdę wiele, a imperatyw drążenia, analizowania, zgłębiania rzeczywistości sprawia, że w oczach tej dociekliwej i wrażliwej flâneuse każdy temat – począwszy od zwyczajów lokalnych emigrantów, przez amerykańskie życie literackie, po losy rdzennej ludności – zasługuje na głębszy namysł. Książka Sylvy Fischerovej łączy elementy poezji, prozy, eseju, dokumentu, anegdoty czy dziennika podróży. Stanowi relację z odwiedzonych miast i miasteczek, a zarazem jest zapisem podróży po wspomnieniach, wrażeniach, myślach, ale przede wszystkim po słowach – słowach amerykańskich i europejskich poetów, filozofów, mitycznych indiańskich bohaterów, młodych adeptów literatury i doświadczonych akademickich wyjadaczy, osób dalekich i bliskich, tych rzeczywistych i tych wymyślonych.