Michael Henry Heim byl plodným překladatelem, který hluboce porozuměl nuancím slovanských jazyků. Jeho práce se vyznačovala precizností a citem pro zachování původního autorského hlasu. Překládal z několika jazyků, čímž obohacoval literární krajinu a přibližoval díla širšímu publiku. Jeho odkaz spočívá v mostech, které vybudoval mezi kulturami skrze literaturu.
Developed by Professor Michael Heim (UCLA), the text contains grammar, extensive model sentences, and exercises (Part 1) and a series of review lessons (Part 2). Vocabulary and sentences are recorded along with a selection of exercises. Czech-English, English-Czech glossaries are provided. This intermediate course is particularly helpful for those who have a command of Russian. text. Product no. AFCZ10D
Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti. Doslov napsal Zdeněk Kožmín.
Příliš hlučná samota je především retrospektivním portrétem typické postavy autorovy generace, samorostlého a samotářského hloubavce Haňti, zaměstnaného snad odmalička v pražské sběrně starého papíru. Zde, na sociálním a politickém dnu společnosti, si hrdina tváří v tvář historickým posunům ve vědomí duchovních a kulturních hodnot osvojil svobodomyslnou vitální filozofii, stejně vydatně křtěnou myšlenkami Lao-c´e, Kanta, Nietzscheho či Camuse jako skrápěnou mokem z libeňských hospůdek. Než čas kvapí a kvílí, a v názorech starého Haňti se ukládá poznání, že léta a lidé nebývají humánní a že mnoho z toho, co spatřuje kolem sebe, není nepodobno bitvám krysích klanů.
Působivý portrét Prahy od doby pobělohorské až po srpen 1968 z pera italského profesora slavistiky a propagátora české kultury. Významný italský slavista, znalec, milovník a propagátor české kultury zachycuje Prahu v mezidobí dvou národních katastrof (od Bílé hory po rok 1968). Praha je pro něj městem tří odlišných národů a kulturních tradic, české, německé a židovské. Jejich společný, „pražský“ přínos evropské kultuře se autor snaží postihnout v textu plném osobních výpovědí, vyznání, dojmů a metafor, ve kterém neusiluje o dodržení chronologické posloupnosti a v němž umožňuje umělcům setkávat se s postavami, které vytvořili. Ripellinova Praha je mystické, romantickými mýty opředené místo, město podivínů, alchymistů a umělců, ovládané tajemnou magickou atmosférou.
Slavný román Milana Kundery vychází poprvé v České republice; s obvyklou Poznámkou autora a s doslovem Květoslava Chvatíka. Poprvé vyšel ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí... „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo ze ptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“
The pieces collected in Lend Me Your Character—the novella "Steffie Cvek in the Jaws of Life" and a collection of short stories entitled Life Is a Fairy Tale— solidify Dubravka Ugresic's reputation as one of Eastern Europe's most playful and inventive writers. From the story of Steffie Cvek, a harassed and vulnerable typist whose life is shaped entirely by clichés as she searches relentlessly for an elusive romantic love in a narrative punctuated by threadbare advice from women's magazines and constructed like a sewing pattern, to "The Kharms Case," one of Ugresic's funniest stories ever about the strained relationship between a persistent translator and an unresponsive publisher, the pieces in this collection are always smart and endlessly entertaining.
„Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael.“
Novela Smrt v Benátkách, v roce 1971 převedená na stříbrné plátno Luchinem Viscontim, patří k nejznámějším Mannovým literárním pracím a stejně jako ostatní autorovo dílo se jejím hlavním námětem stala problematika vztahu umělce k životu. Úspěšný spisovatel Gustav von Aschenbach, prototyp lidské zralosti a životního i tvůrčího soustředění, se ve svých padesáti letech rozhodne strávit léto v Benátkách. Namísto kontemplace tu však na moralistního pedanta čeká setkání s odvrácenou stranou vlastního nitra: bičován potlačovanou, avšak čím dál tím méně zvladatelnou smyslovou vášní je přitahován k polskému chlapci Tadziovi, takže když ve městě vypukne epidemie cholery, odmítne Aschenbach Benátky opustit a zůstane v nich až do trpce tragického konce. Co se na první pohled jeví být pouze osudovým zřetězením náhod, je ve skutečnosti přísně logické a vyplývá z dlouho narůstající psychické krize hlavního hrdiny - ukáže se, že Aschenbachova rovnováha byla pouze zdánlivá, neboť jí bylo dosaženo v umění, nikoliv v životě. Konečně Thomas Mann sám Smrt v Benátkách charakterizoval jako "příběh o rozkoši ze zániku".... celý text
Příběh novely je naprosto nepodstatný, stejně jako samotná pointa. Tento monolog víceméně sám se sebou vede zestárlý strýc Pepin, který se snaží vzpomínat na ztracené mládí, poučit a především zaujmout mladou slečnu Kamilu... Jinak je onen monolog slepenicí nejrůznějších momentů asituací z Pepinova života - stařec vypráví o Janu Husovi, svatém Václavu, svých nápadnicích a milenkách, básníku Bondym, ale uvažuje i nad tím, který druh piva je nejlepší nebo jestli se nežilo za Rakouska lépe. Důležitým zdrojem vypravěčovy "životní moudrosti" je snář Anny Novákové. Pepin zná zpaměti nepřeberné množství nejrůznějších snů, které se nějakým způsobem váží k milostnému životu dané osoby a vždy díky těmto znalostem dokáže některou dívku naprosto pobláznit nebo naopak, pokud se mu nelíbila, odehnat. Dalším důležitým mezníkem je pro staříka Pohlavní zdravověda páně Batisty, na kterou se také často odvolává.
Sbírka povídek Povídky malostranské je vrcholným prozaickým dílem Jana Nerudy a jedním z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877. Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na Malé Straně. Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají.
