Miloslav Žilina Knihy

série: 10 románů o zločinu. díl v sérii: 4. Děj začíná 13. listopadu 1967, kdy je v dvoupatrovém autobuse postříleno včetně řidiče celkem osm cestujících a jeden je vážně zraněn. Kdo se mohl něčeho takového dopustit? Jde o dílo psychopata nebo je zamýšlenou obětí jen jeden z cestujících? Jak to, že mezi pasažéry byl policista? A tak se rozbíhá zdlouhavé vyšetřování… Vydání třetí, v Nakladatelství Svoboda první. (zdroj: pitaval.cz)

Výňatek nejvýznamnější partie se spisu Literární recenze, v němž autor analyzuje anonymní román Dva věky, staví do protikladu revoluční dobu a svou současnost. Pro Kierkegaarda revoluční doba představuje bytostné zanícení, niternou účast a permanentní nadšení, zatímco současnosti vyčítá přemíru reflexe, která vede k pouhému diváckému postoji, k napětí, rušícímu opravdový vztah a nastolujícímu negativně jednotící princip záští a nivelizace, jež nalézá svůj výraz v abstraktnosti veřejného mínění. Práce je sestrojena z jemného přediva autorova dialektického umění.

Příběh slavného historického románu vychází z historických událostí, nicméně je zřejmé, že autor do něho vložil především trpké životní zkušenosti generace, která prožila pronásledování pro svůj původ, útěk do emigrace a hrůzy druhé světové války. Děj románu se odehrává ve Španělsku.koncem 12. století v době, kdy Evropa žije svatou válkou - válkou mezi křesťany a muslimy. Ve Španělsku té doby je silně zastoupeno i židovské obyvatelstvo, které po prožitých pogromech touží po tom, aby v klidu a míru mohlo pracovat a zvelebovat své domovy. Na pozadí těchto historických událostí se odehrává milostný příběh kastilského krále dona Alfonsa a krásné židovky Raquel, příběh plný hluboké lásky a milostné vášně. Ovšem vztah dvou tak odlišných lidí - - něžné, citlivé a vzdělané Raquel a pyšného násilnického rytíře dona Alfonsa -- nemůže skončit jinak než smrtí jednoho z nich.

Napínavý detektivní příběh se odehrává v hotelích, mezi herci pornofilmů a je zároven poutavým románem o dnešním životě ve Švédsku.

Sedm fantastických povídek anglického mistra tohoto druhu literární formy, jenž odborně vzdělán v přírodních vědách, našel svůj nejvlastnější obor ve fyzice a v užité matematice. Jeho povídky, zřetelně navazující na Wellse, jsou tedy opřeny o odborné znalosti, takže mají rysy reality,a zaujmou jak bohatě rozvíjeným darem fantazie, tak smyslem pro humor v tomto literárním odvětví vzácným.

Před více než čtvrt stoletím zúčtoval osud při silniční havárii nedaleko Paříže s Albertem Camusem. I nad tehdejším Alžírem, kde Camus vyrůstal, nad jeho slunečnými bulváry a bezútěšnými uličkami na francouzských lidových předměstích, kudy chodil Mersault, se dávno zavřela voda. Nikdo však nemůže tvrdit, že čas zúčtoval i s jedním z njepozoruhodnějších románů 20. století, s Camusovým Cizincem. Jeho svět tu žije s takovou intenzitou, že si čtenář dlouho ani nevšimne, jak všechno míří vlastně k jednomu: aby se Mersault, který –⁠ většinou polohlasem –⁠ vypravuje svůj příběh, co nejostřeji konfrontoval s ošklivostí a absurditou světa. Mersault ji přijímá, ale odmítá si ji doplňovat, kompenzovat, vykupovat jakoukoli transcendencí. A v tom, že jí takto čelí, nachází své štěstí.

Rozsáhlá románová freska je humorným pohledem na poměry zapadlého brazilského městečka. Do tohoto městečka na severu Brazílie přijíždí po 26 letech žena, kterou kdysi otec v mládí vyhnal pro nemravný život. Už jí odpustil, protože jej i své sestry finančně podporuje a je považovánaza bohatou a váženou ženu. Další událostí, která rozvíří poklidnou hladinu života je připravovaná stavba chemické továrny. Tato stavba a očekávaný turistický ruch mají pozvednout městečko. Když se však ukáže, že továrna by zamořila okolí a zničila život v moři, reagují obyvatelé svérázným způsobem. Rovněž zjistí, že bohatství rodačky má choulostivý charakter.

Soudce Ti je na slavnosti dračích člunů svědkem vraždy, která má vypadat jako srdeční infarkt. Později následují další vraždy, které úzce souvisejí s tou první. Zvláštní roli zde hraje opuštěný Mandragorový háj a záhadně ztracená dominová kostka. Podaří se soudci Ti odhalit vraždícího maniaka a také odhalit tajnou skrýš dávno ztracené císařovy perly?

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse. Původně měl být zařazen do povídkové sbírky Exil a království, vzhledem k neustále se rozšiřujícímu obsahu díla se však spisovatel rozhodl povýšit jej na román a publikovat odděleně. Pád je jedinou Camusovou prózou, do jejíhož hrdiny vložil autobiografické prvky, přestože sklon pokoutního advokáta Clamence vynášet nad lidmi soud autorovi rozhodně vlastní nebyl, stejně jako neschopnost poznat a analyzovat vlastní vinu. Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani budoucnost, která by mu dala rozhřešení. „Mytický“ ráz předešlých románů se rozhodl Camus v Pádu nahradit dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout „lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka“.