Vynálezy z lékáren měnily a změnily svět! Lékárník je člověk, který vždy ví, co má dělat, a nikdy nevynechal příležitost, aby to zkusil udělat ještě lépe. A protože lékárníci vždy žili bohatými společenskými kontakty, jejich příspěvek světu zasahuje snad do všech oblastí běžného i nevšedního života lidí.
Lékař přijel na půlroční misi do Jižního Súdánu, krátce po ukončení 3-leté občanské války, v roce 2016. V knize popisuje příběhy lidí, které léčil a také své zážitky z Komorských ostrovů, které navštívil v rámci své povinné dovolené. "Ne, vůbec to není akční ani adrenalinové. Nezachraňuji cizí životy přímou masáží srdce," říká lékárník Stanislav Havlíček o svém působení v nemocnici v Agoku. I když se misi snaží zlehčovat, bez Standova bystrého úsudku a pečlivé práce by Lékaři bez hranic tolik lidských životů nezachránili. Rozvrhl zásobování agocké lékárny na devět měsíců dopředu, připravil správný protijed na hadí uštknutí nebo namíchal tišící lék pro ošklivě popálenou holčičku. Nic ale nebylo tak těžké, jako když Tomáše Šebka učil pěstovat rajčata. V jeho zápiscích se čtenář podívá i na Komorské ostrovy, po nichž Havlíček putoval během své povinné dovolené. To vše doprovází svérázný humor a kouzlo osobnosti, díky kterému si Havlíček vyzkoušel i roli kazatele v africkém kostele. Co bylo to nejhorší, s čím se během půlroku v Agoku musel vyrovnat, a proč ho v Jižním Súdánu přejmenovali na Syna buvola?
Káva z Mocha je hořkosladkým lektvarem z pera nejpovolanějšího, totiž lékárníka. Bolestí jiných se dotýká míst, o nichž jste ani netušili, že v sobě máte.Dokud vznikají knihy, přinášející svědectví z oblastí, které by si za vlastní domov vybral jen málokdo, a dokud existují lidé, kteří žijí svůj život nejen pro sebe, je tu naděje.Tato kniha je vyprávěním ze dvou misí v Jemenu.
Humanitární pomoc v krizové situaci vás může připravit na epidemii, válečný konflikt, zemětřesení nebo na stoletou vodu. Jak se žije a pomáhá bez elektřiny, bez vody i kanalizace v největším uprchlickém táboře na světě? Jak se pracuje v prostředí, kde je kromě všudypřítomných lidí nedostatek úplně všeho? Kniha o průběhu mise, ve které by měl lékárník znát snad i způsob ošetření hromadného hrobu. Lékárník a účastník humanitárních misí Lékařů bez hranic Stanislav Havlíček na své druhé misi vedl v Bangladéši lékárnu pro uprchlický tábor, ve kterém našla útočiště před násilím nejpronásledovanější menšina na světě, Rohingové. Kniha Hlas větru, je právě odtamtud. „Málokdo vykročí z komfortní zóny běžných starostí a zálib, aby prožil něco, co jím otřese a co ho promění. Standa takovou možnost čtenáři nabízí, protože svou vlastní proměnou prochází s každou další misí Lékařů bez hranic. Několik měsíců v ponižujících podmínkách uprchlických táborů v Bangladéši, kde se ztráta lidské důstojnosti mísí se strádáním desítek tisíc dospělých i dětí, Vás donutí uvažovat nově a jinak. Můžete propadnout frustraci ze ztráty smyslu a víry v lidskou pospolitost nebo se proměnit v pevnějšího a humánnějšího člověka, který je navzdory všemu schopen vidět a napříč kontinenty nabízet soucit, laskavost a nezištnou pomoc tam, kde je to opravdu třeba. Podobně jako to bylo a je potřeba i v naší zemi v době pandemie.“ Jan Trachta
Větrem vymetené modré nebe nad Pásmem Gazy je plné kontrastů. Je plné válečných strojů, nepřetržitě je možné slyšet některý z mnoha typů dronů. Ze země hluboko pod nimi ale vedou od drobných rukou tenké šňůry do vzduchu k barevným drakům, k symbolům dětství, nevinné radosti a volnosti. Tihle draci jsou z mikrotenových sáčků a igelitových fólií všech barev a každý den přibývají noví. Paní z banky, jejíž systém autorovi kvůli přihlášení z Pásma Gazy zablokoval přístup k účtu, se po návratu omluvila se slovy, že doufá, že kvůli tomu neměl na dovolené v Gaze potíže. To vypovídá o všeobecné informovanosti o lokalitě mnohé. Vlastní zkušenost ale hlasitě protestuje: "Žádná romantická dovolená to přeci nebyla!" V zájmu objektivity je ale nutné doplnit, že někdy to romantické bylo. Bez ohledu na probíhající válku totiž v Pásmu Gazy každý večer do moře naprosto přirozeně zapadá slunce. Byly chvíle a dny, kdy jsme nechtěli být nikde jinde na světě. Zároveň jsme ve stejném okamžiku cítili, že potřebujeme domů.