Donát Šajner
Vlastním jménem Jaroslav Šajner, Donát bylo křestní jméno otce. Syn Pavel Šajner (* 1949) je filmový scenárista a televizní dramaturg, autor rozhlasových her a písňových textů. – Šajnerovi rodiče zemřeli za první světové války (otec 1918 na jižní frontě), vychovávala ho babička; soběslavskou měšťanskou školu musel opustit po třetí třídě 1928. Živil se nádenickou prací, později se vyučil prodavačem textilu. 1936–1939 sloužil v armádě (Šumperk, Zábřeh na Moravě). Tehdy se seznámil s Bedřichem Václavkem, s nímž literárně spolupracoval i za okupace. 1940 získal v Praze, kam se po vojně přestěhoval, místo redaktora Evropského literárního klubu (ELK); od 1943 toto nakladatelství vedl. 1947 a znovu 1949, již po začlenění ELK do vznikajícího nakladatelství Československý spisovatel, redigoval klubový časopis Ruch. 1950–1951 byl šéfredaktorem měsíčníku téhož nakladatelství Literární noviny. 1951 dostal stipendium ministerstva zemědělství a žil jako volný spisovatel ve vsi Roudná poblíž Soběslavi. 1955–1956 byl zaměstnán na ministerstvu vnitra jako kulturní referent Pohraniční stráže. Od 1957 byl redaktorem a od 1971 vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu. Na konci téhož roku se stal tajemníkem přípravného výboru nově ustanovovaného Svazu českých spisovatelů, až po odchod do důchodu (1982) pak působil jako jeho vedoucí tajemník.
Od 1935 Šajner publikoval verše, později také prózu a publicistické texty v Haló novinách, Indexu, Národním osvobození, Rudém právu, Tvorbě, U Bloku, Našich zprávách, Lumíru, Kritickém měsíčníku, Lidových novinách, Literárních novinách, ELK, Růstu, Novém životě, Květech, Svobodném slově, od 70. let v Literárním měsíčníku, Tvorbě, Světě socialismu, Nové mysli aj. Pro Československý rozhlas psal nejprve literárně publicistické příspěvky, poté i hry a adaptace, mj. Tři postavy hledají Pirandella (1943), Jakub Kubata (1947), Večer plný hvězd (Olomouc 1967), Válka pokračuje (Brno 1970, podle Jiřího Muchy), Rychlík do Banské Bystrice (1971), Chalupa číslo 17 (1972). Šajnerovy verše vycházely též na gramofonových deskách (Chvála světla, 1979; Básně, 1980, s dalšími). Sám uspořádal mj. LP album k výročí „Vítězného února“ Z víry lidu všeho (1978). – V Literárních novinách užil zkratky -ša-.
Šajnerova básnická prvotina Červený kolotoč, vyplněná wolkrovskými motivy, vznikla na okraji snah o novou proletářskou poezii 30. let. V další autorově veršované tvorbě ustoupila industriální scenérie města emblematice krajiny, rolnické práce a věčného cyklu přírodního času. Tento obrazný rejstřík, blízký ruralismu, pak Šajner postupně kombinoval s ohlasy mnoha různých poetických tendencí, metrických vzorů a individuálních rukopisů, včetně vzdálených ozvěn poezie symbolistní. Sbírka Řečí země, apostrofující vlast a rodný jazyk, se přiblížila poezii času, ve Dni u pramene se momenty jinotajného protestu sešly s náznaky existenciální nejistoty. K vlně básnických reakcí na květen 1945 patřily Odkazy. Svůj kult země a plodnosti zde Šajner (mj. na pozadí Majakovského veršových stupínků) sblížil s programní rétorikou vlastních počátků. Počínaje sbírkou Kudy chodí dny básník jistotu přírodního koloběhu natrvalo a explicitně ztotožnil s vizí dějinného směřování ke komunismu. V takto vymezeném prostoru jednak hymnicky traktoval velké motivy reflexivní lyriky (čas, smrt, slovo), jednak v textech písňového ladění oslavoval radosti lásky a pozemského života vůbec. Pro částečně skeptické ohledávání slova a paměti se Šajnerova sbírka Upamatování stala jedním z titulů, jejichž prostřednictvím literatura tzv. normalizace deklarovala svou návaznost na předchozí pohyb. – V próze psané od počátku 40. let a vydané vesměs až po válce se Šajner včlenil do psychologizující vlny: dvojnický motiv spolu s psychózou hladu rozvedl v románu Minulý čas, v každé ze čtveřice povídek Žní marnosti sledoval okamžité zhroucení niterného života výjimečného jedince. Zájem o extrémní, naturalistický povahopis charakterizuje opět román Větev dobra, který je oproti autorovým starším prózám jednoznačný ve fabulačním řešení i v rozvržení postav, podřízeném mravně výchovnému poslání. Orientaci na utilitární funkčnost pak Šajner prohloubil s nástupem 50. let. V rámci úsilí o náhradu dřívější zábavné četby novou, hodnotnou a zároveň výchovnou dobrodružnou literaturou adaptoval zápisky světoběžníka 19. století Čeňka Paclta (Zpívající digger). V souboru Vláha znázornil na ploše žánrové povídky s agitační rozhodností třídní boj o kolektivizaci. Stylistického ozvláštnění (zejména monologickou hovorovostí) se výjevům ze života družstevní vesnice dostalo v pozdější Šajnerově próze Kdyby jen červenec... – Autorovými texty pro děti prolíná pedagogická tendence: jistou výjimkou je první vydání Pamětí uličníkových, epizodického pásma o chudobných klukovských hrách čtvera ročních dob, a rámcově komponovaný soubor přírodních črt Vyprávění na lavičce.