Jiří Holý Pořadí knih

Židovská kulturní tradice v českých zemích, přítomná od raného středověku, byla během komunistického režimu potlačována. Po roce 1989 se však dostala do popředí zájmu. Monografie navazuje na dosavadní výzkum a zkoumá židovskou tematiku z různých pohledů, včetně romantického obdivu, stereotypů a antisemitismu. Zahrnuje reflexi Židů v literatuře na počátku 20. století, jejich obraz v židovských časopisech a tematizaci holocaustu v různých uměleckých formách. Kniha chápe kulturní paměť jako ideově pluralitní a vícejazyčnou, sleduje literaturu nejen v češtině, ale i v němčině a hebrejštině. Obsahuje širší studie, jako například o reprezentaci Židů na konci 19. a začátku 20. století, činnosti v terezínském ghettu, a reflexi holocaustu v československém filmu. Další příspěvky mapují kulturní život Židů, včetně obrazů východních Židů v sionistických časopisech a literárních příspěvků do týdeníku Selbstwehr. Monografie také obsahuje případové studie o autorech jako Vojtěch Rakous, Karel Poláček a Egon Hostovský. Doplněna je obrazově-dokumentární přílohou a rejstříky. Publikace je výsledkem práce Centra pro studium holokaustu a židovské literatury a vychází za podpory různých institucí.

Kniha je antologií textů, ohlasů na ně a komentářů k nim a skládá se ze tří oddílů. První představuje židovská témata u českých romantických autorů, K. H. Máchy a J. J. Kolára. Zde jsou představeny pozitivní postavy Židů jako příslušníků národa bez vlasti nebo Žida jako ušlechtilého českého patriota. Druhý oddíl uvádí díla německých romantiků, která působila i v českém kulturním kontextu. Zde jsou prezentovány negativní stereotypy Židů: proslov A. von Arnima „O zvláštnostech židovství“, ostrý útok proti Židům, a pohádka bratří Grimmů „Žid v trní“. V třetím oddílu jsou pak zastoupeni autoři ze skupiny Junges Böhmen/Mladá Čechie, liberálně orientovaní a zasazující se o spolupráci Čechů, Němců a Židů: články básníka a esejisty V. B. Nebeského, česky i německy psané básně a prózy Siegfrieda Kappera a úryvek z německy psané novely od Leopolda Komperta. Kapper byl první autor z židovského prostředí v českých zemích, který vydal českou básnickou sbírku a programově se hlásil k českému vlastenectví. Kompert, rovněž pocházející z Čech, zobrazoval nelehké soužití českých Židů a Čechů a plédoval pro vzájemné porozumění.

Kolektivní monografie se zabývá stavem a proměnami židovské menšiny v období druhé republiky a zároveň zohledňuje reakce a postoje většinové české (československé) společnosti. Během diskutovaného období byla zničena státní suverenita. Spolu s úpadkem morálních hodnot nastala krize demokracie a společnost se pozvolna fašizovala. Výrazný atribut tohoto období představuje persekuce a postupné vytěsňování židovské minority z veřejného života. Publikace se zaměřuje především na reprezentaci popsaného fenoménu v literatuře, médiích a v neposlední řadě reflektuje i sociokulturní aspekty sledovaných událostí.

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako "implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup.

Cílem publikace je připomenout dějiny Katedry české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze od jejího vzniku na konci čtyřicátých let 20. století do osmdesátých let. Editor s kolegy z řad studentů to realizuje prostřednictvím rozhovorů s pamětníky, bývalými pedagogy, a jejich vzpomínek, dobových materiálů, úryvků z učebních textů a beletrie založené na dokumentárních faktech. Katedra byla prestižním vědeckým a pedagogickým pracovištěm, formovaným významnými osobnostmi jako Jan Mukařovský, František Buriánek a Felix Vodička. Minulost katedry odráží dějiny literárněvědné bohemistiky a Filozofické fakulty UK v daném období. Publikace využívá metody orální historie, založené na rozhovorech s pamětníky jako Antonín Jelínek a Zdeněk Pešat. Tyto texty doplňují materiály jako zápisy schůzí z archivu UK a ukázky učebních textů, včetně kolektivního Nástinu české literatury z r. 1952 a Rzounkovy verze z r. 1982. Závěr obsahuje kalendárium s hlavními daty, soupis učitelů a vyučovaných předmětů, a fotografie.